Jak zarazit stěhování nádorů

Jak zarazit stěhování nádorů
      
Čeští vědci na stopě převratné léčby rakoviny
Výzkumný tým českých vědců z mezinárodního centra Biocev v Praze přepisuje dosavadní postupy v léčbě nádorů. Je na stopě novým lékům, které by mohly smrtelná nádorová onemocnění změnit v „běžnou“ chronickou nemoc. Nyní používaná cytostatika zamezují růstu nádorových buněk, ale často zasáhnou i ty zdravé. Nová protinádorová terapie českých badatelů v čele s doc. RNDr. JANEM BRÁBKEM (45), Ph. D., by měla bránit agresivním buňkám v cestování po těle a vytváření metastáz. Takzvaná migrastatika by tak již brzy mohla být samostatným pátým pilířem v léčbě nádorů. „Můžeme být na začátku vývoje léčiv, díky nimž se ničivý dopad rakoviny na lidstvo zmírní,“ věří buněčný biolog a šéf výzkumu.

Leckoho možná napadne, proč vás zajímají právě metastáze, a ne to, co je jejich příčinou, tedy samotný hlavní nádor?
Protože nás na nádorech zajímá jejich nejnebezpečnější schopnost a tou je vznik sekundárních, tedy druhotných ložisek, neboli metastází. Právě ty jsou u pevných nádorů, na které se zaměřujeme, zodpovědné za 90 % úmrtí u nádorových onemocnění. Jejich ložiska mohou být rozmístěná po celém těle, navzájem spolu komunikují, to vytváří celkový zmatek signalizace v těle pacienta a boří to celkovou rovnováhu těla. Důsledkem toho pak může být třeba kachexie, kdy se nádor obohacuje energií na úkor celého těla, takže člověk strádá a hubne. Metastáze jsou to, co pacienta zabíjí. Ročně na jejich následky po světě zemře přes sedm milionů lidí.

Co tedy o migrujících nádorových buňkách všechno víme?
Při jejich zkoumání stále vycházíme z hypotézy „seed and soil“, o „semenu a půdě“, kterou již v 80. letech 19. století prezentoval britský lékař Stephen Paget. Podle této teorie se metastatické buňky nešíří náhodně. Doktor Paget správně předpokládal, že konkrétní nádorová buňka se může usídlit a začít se množit jen v místě, které ji svým mikroprostředím vyhovuje. Čili poté, co se uvolní z mateřského nádoru, se dostane do krevního nebo lymfatického oběhu a cirkuluje po celém těle, ale jen na určitých místech se úspěšně uchytí. To samozřejmě není proces, který by byl charakteristický pouze pro nádorové buňky. V těle běžně migrují i buňky kmenové, které se například snaží v organismu zahojit nějaké poranění. Stejných mechanismů a signálních okruhů, jako využívají kmenové buňky při hojení ran, využívají buňky nádorové, které díky tomu taktéž mohou cestovat po těle a komunikovat s dalšími typy buněk ve tkáních.

Je ale známo, že určité typy nádorů častěji metastázují do určitých konkrétních oblastí. Proč?
Na tom, kam si to rakovinové buňky namíří, mohou mít vliv například anatomické poměry, kdy například nádory tlustého střeva často metastázují do jater, což pravděpodobně může souviset s enterohepatálním oběhem (žlučové kyseliny se dostávají z jater žlučí do střeva, kde se vstřebávají a vrací se krví zpět do jater. Tento cyklus tak de facto propojuje játra se střevy, čehož mohou při migraci využít i nádorové buňky, pozn. red.). Ne vždy ale hrají tyto anatomické souvislosti roli. Nyní se například studují rozdíly mezi subpopulacemi buněk rakoviny prsu, které metastázují do kosti nebo do mozku. Výzkum je ale zatím na začátku… Ne každá buňka, která se dostane na určité, pro ni anatomicky výhodné místo, se tam ale úspěšně uchytí. Velmi často jsou migrující nádorové buňky imunitním systém nebo cílovou tkání zlikvidovány, v extrémním případě dokonce i „normalizovány“ čili zařazeny do kontextu zdravé tkáně.

Proč tedy vlastně buňky opouštějí mateřský nádor a podstupují tak riskantní cestu?
Jeden z důvodů je velmi přízemní. S tím, jak nádor nekontrolovatelně roste, v něm vzniká nepříznivé prostředí. Od určité velikosti, řekněme od 200 mikrometrů (0,2 milimetru, pozn. red.), totiž potřebuje své vlastní cévní zásobení. Bez dostatku kyslíku by jeho buňky odumřely. Zásobení, které se zde vytvoří a nádor vyživuje, je ale chaotické, takže mnoho oblastí v nádoru je vyživováno špatně. Buňky se z tohoto nepříznivého prostředí snaží dostat jinam. K tomu se přidávají i nepříznivé mechanické poměry, kdy se na malém prostoru často tlačí velké množství buněk.

Takže „utíkají“ jinam kvůli vlastnímu nepohodlí?
Jednak kvůli němu, ale ty impulzy, aby buňky nádory opustily, může vysílat i samo mikroprostředí daného nádoru. Jeho buňky si pro zjednodušení můžeme představit jako zlého psa, který chce přeskočit plot svého pozemku, a to jednak proto, že je zkrátka zlý, tedy má to v povaze, a jednak proto, že ho z vnějších stran někdo dráždí. Podobně může i samo mikroprostředí nádoru produkovat určité látky, které nutí buňky nádor opustit. Samotné nádorové buňky ovšem tvoří jen velmi malou část nádoru.

Jak malou?
Tak třeba u karcinomu slinivky břišní, který je velmi agresivní (rychle metastázuje do spádových lymfatických uzlin a do jater, má nejhorší léčebné výsledky ve všech stadiích onemocnění a pětiletá doba přežití nemocných s metastázemi je pouze 5 %, pozn. red.), tvoří nádorové buňky asi jen pět procent. Zbylých 95 % jsou samotné buňky stromatu (tedy tkáně slinivky) a řada dalších buněk, například imunitního systému, nebo buňky, které se podílejí na tvorbě cév. Všechny dohromady pak spolupracují a využívají k tomu mechanismy, které se v těle používají k jiným procesům, třeba právě k hojení ran.

Všechny ty ostatní, nenádorové buňky, kterých je tam drtivá většina, se prostě přidají na špatnou stranu a začnou pracovat v náš neprospěch?
Ano, dá se to tak říct. Nádorové buňky totiž dokážou, ať už kontaktem nebo vylučováním specifických látek, buňky našeho těla zmanipulovat ve svůj prospěch. Vysílání různých chemických signálů pak přiměje „zdravé buňky“, že samy začnou vylučovat látky, které podporují například růst nádorových buněk. Tělo se vlastně začne o nádor starat. A buňky metastází můžeme pro zjednodušení přirovnat k okupačnímu vojsku. Třeba pojivové buňky, fibroblasty, se pod jejich vlivem přestávají bránit, a naopak jim vycházejí vstříc. Buňky karcinomu je přemění na takzvané myofibroblasty, které pak dokážou přebudovávat mezibuněčnou hmotu tak, že v ní vytvářejí migrační dálnice pro buňky nádorové. Stejně tak si umí získat na svoji stranu buňky imunitního systému. Dokážou například přeměnit M1 makrofágy (makrofágy jsou buňky imunitního systému, M1 makrofágy jsou podtypem bílých krvinek, pozn. red.), které působí protinádorově, na M2 makrofágy, které mohou působit pronádorově. M2 makrofágy totiž velmi často pomáhají nádorovým buňkám dostat se například do cév.

Říká se, že nádorové buňky z metastází bývají agresivnější a hůře na ně zabírá i léčba. Čím se liší od těch z mateřského nádoru? Platí i u nich pořekadlo: „Co tě nezabije, to tě posílí“? Tedy že jsou takové zocelené?
Do určité míry to říkáte správně. Všechny buňky v metastázích totiž prošly klonální evolucí, během které se vyselektovaly pouze ty, jež byly schopné projít celou tou složitou metastatickou kaskádou. Aby se dostaly dál, do krve, cév nebo lymfatického systému, musí nejprve projít skrze mezibuněčnou hmotu z primárního nádoru. Ta ale klade poměrně velký odpor, protože je to velmi hustá síť kolagenových vláken. Představte si to, jako kdybyste byla v síti silných ocelových prutů a mezi nimi by byla ještě výplň z gumy. Dostat se přes tuto překážku by znamenalo protlačit se gumovou výplní vlastní silou, nebo štěpit, tedy zpřelámat ocelová vlákna. Pokud tohle buňka zvládne, dostává se do cévy, kde musí být schopná přežívat v prostředí, které pro ni není vůbec samozřejmé. Během těchto pochodů jsou nádorové buňky intenzivně selektovány a ty přeživší se pak stávají odolnějšími.

To, co váš tým na nádorových buňkách metastází zajímavá nejvíc, je právě jejich invazivita, tedy schopnost pronikat do jiných částí těla. Na co jste doposud přišli?
Víme, že těch mechanismů invazivity je v zásadě jen několik. Migrují pohromadě nebo individuálně a ke zdolávání mezibuněčného prostoru využívají dva způsoby. Prvním je štěpení mezibuněčné hmoty pomocí bílkovin, jež nádorové buňky vylučují. Druhou možností, o které se ale neví moc dlouho a my se na ni teď soustředíme, je tzv. améboidní invazivita, kdy se nádorové buňky v podstatě změní v améby, které nemusejí štěpit mezibuněčnou hmotu, ale hledají si v ní otvory. Na povrchu buněk se vytvoří buněčné svaly a pomocí nich se aktivně protlačují skrz póry v mezibuněčné hmotě. I úplně malinkou skulinku jsou schopné zvětšit tak, aby jí mohly vycestovat dál. Náš tým ve spolupráci se skupinou doktora Michala Dvořáka, CSc., z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR na kuřecím modelu jako první prokázal, že tento typ invazivity také může vést k efektivnímu metastázování. Jinak améboidní pohyb (schopnost měnit svůj tvar při pohybu, pozn. red.) je běžný nejen v přírodě u drobných organismů (např. u jednobuněčné améby neboli měňavky, pozn. red.), ale i přímo v našem těle u bílých krvinek.

Takže tento druh pohybu odkoukaly nádorové buňky od bílých krvinek?
Spíš používají pasáže ze své genetické informace, které dřív nepotřebovaly. Ve všech buňkách, zdravých i nemocných, je řada informací, které za celý život použít nemusí, ale mohou se jim hodit, když se změní situace.

V jakém smyslu?
Na konci 90. let, kdy ještě nebyl znám améboidní způsob invazivity, investovaly farmaceutické firmy miliardy do výzkumu inhibitorů metaloproteáz, tedy blokátorů těch enzymů, které štěpí mezibuněčnou hmotu. Na začátku tisíciletí se do tohoto způsobu léčby vkládaly velké naděje. Klinické testy ale selhaly. Nádorová buňka totiž dokáže na tyto inhibitory, které jí brání štěpit mezibuněčnou hmotu, zareagovat a ve své genetické informaci najde jiný pohybový program, program améboidního pohybu. Nádorové buňky se zkrátka přizpůsobily novým podmínkám a využily pasáže ze své genetické informace, které dřív nepotřebovaly.

Právě tato jejich schopnost přechodu mezi různými způsoby zdolávání mezibuněčné hmoty je téma, na které nyní cílíte svůj výzkum. A to s využitím metod, které jsou v Česku spíše ojedinělé.
Grant rodinné nadace manželů Kellnerových nám umožnil jednak bádat takovým svobodnějším způsobem, ale také nám dovolil pojmout analýzu plasticity nádorových buněk na úrovni srovnatelné s nejlepšími výzkumnými laboratořemi v oboru na světě. Tak například nádorové buňky nemůžeme studovat pouze ve dvojrozměrném prostředí povrchu Petriho misky. Pokud chceme porozumět tomu, co se během rakovinového bujení děje, musíme to studovat v trojrozměrném prostředí. K tomuto účelu se nám osvědčily 3D kolagenové gely pro kvantitativní měření invazivity a model vytvořený z bezbuněčné kůže, kterou vyvinuli kolegové původně na léčbu popálenin pokožky.

Z dlouhodobého hlediska by výsledky vašeho bádání mohly přinést i konkrétní benefit v léčbě pacientů. Přišli jste totiž s návrhem, jak doplnit a zefektivnit dosavadní protinádorovou léčbu.
Navrhli jsme mechanismy, které by měly šíření nádoru zastavit a pro látky, cílící na tyto mechanismy, jsme začali razit název migrastatika, jenž se nyní začíná celosvětově ujímat. Pojmenování těchto látek má ukázat, že by mělo jít o doplňkovou léčbu k cytostatikům, tedy látkám, které zastavují buněčné dělení. Migrastatika by měla zasáhnout mechanismus šíření rakovinných buněk ěk, který je obecný pro metastázování ve všec ch pevných nádorech. A právě v tom, že účinek bude takto obecný, vidíme velkou výhodu.

To je ale v době personalizace medicíny (tedy léčba „šitá“ na míru pro každého konkrétního pacienta) a takzvané cílené léčby onkologických nádorů (zacílení léku na určité struktury typické pro dané nádorové onemocnění) tak trochu krok jiným směrem, ne?
Cílená léčba je určitě směr, který si zaslouží být dál rozvíjen, ale také je třeba si uvědomit, že s personalizací léčby nádorových onemocnění rostou náklady až do takové míry, že si je v tuto chvíli nemohou dovolit ani zdravotní systémy těch nejbohatších států světa. Musíme se připravit na to, že novinové zprávy, které se dnes objevují už i u nás, kdy matce dvou dětí pojišťovna odmítá proplatit cílenou protinádorovou léčbu, se postupně budou objevovat stále častěji. Náklady na takovou léčbu jsou skutečně obrovské. Přitom když jsem na téma personalizace medicíny, kdy se například v protinádorové vé léčbě uplatňují specifické inhibitory proti prokonkrétním nádorovým mutacím, mluvil s lidmi, kteří jsou zodpovědní za testy, jež srovnávají klasické přístupy s těmito personalizovanými, dozvěděl jsem se, že benefit takové léčby není pro pacienta příliš velký, v některých případech je dokonce minimální. Proto vidíme obrovský potenciál ve využití migrastatik, která by měla bránit v šíření nádorů na obecné úrovni, tedy bez ohledu na to, o jaký typ nádoru jde a kam metastázuje.

Zavedení migrastatik by tedy znamenalo přepsání dosavadních zavedených postupů léčby?
Ano. Navrhli jsme vlastně nový samostatný pilíř protinádorové léčby. Těmi klasickými jsou v současné době chirurgie, radioterapie (ozařování) a chemoterapie. Chirurgie se v léčbě nádorů používá už od starověku, chemoterapie a radioterapie velkou část 20. století, kdy se k nim v jeho druhé polovině přidala navíc i imunoterapie (metoda léčby, kdy se za pomoci určitých látek nastartuje lidská imunita, aby si dokázala sama poradit s některými druhy rakovinných buněk, pozn. red.). Migrastika by tak byla pátým pilířem léčby, který si ale klade jiné cíle a používá k tomu jiné prostředky, díky nimž například nebudou nádorové buňky vystaveny tak velkému stresu, jako když je jim bráněno v dělení.

Proč je dobré nádorové buňky nestresovat?
Pokud je vystavíme účinkům látek nebo fyzikálnímu působení, které mají za cíl nádorové buňky zabít nebo jim zabránit v dělení, velká většina jich sice odumře, ale v populaci nakonec převládnou ty, které budou už selektovány na odolnost vůči těmto metodám a které budou vůči vyvíjenému stresu odolnější. Budou tedy schopny například rychlejšího bujení a dělení. Pokud migrastatiky zastavíme jen jejich pohyb, je to pro ně daleko menší stres, a jestli pár z nich získá na tyto látky odolnost a vycestují, není to takový problém.

Jak to?
Odhaduje se totiž, že ze zhruba 10 000 buněk, které nádor opustí, se uchytí jen jedna jediná nádorová buňka. Pokud tedy snížíme intenzitu cestování buněk z nádoru do okolí třeba stokrát, snížíme riziko metastázování téměř na nulu. Jinými slovy, nemusíme zabránit v cestování úplně všem buňkám, a i tak můžeme kompletně zabránit vzniku metastáz. Testování by mohlo probíhat na nádorech slinivky a prostaty.“ 

Jak přesně by takové látky účinkovaly?
Buď půjde o látku, která bude bránit všem způsobům invazivity, nebo se podaří najít nějakou migrastatickou kombinaci, kdy bude jedna látka bránit jednomu typu invazivity a druhá druhému. Spolu s medicinálními chemiky jsme zatím ve fázi výběru vhodných chemických struktur, od kterých by se později odvíjela tvorba léků. Ovšem takový proces trvá okolo deseti let, což je dlouhá doba.

Vy jste ale nedávno řekl, že látky či léky s takovými účinky již velmi pravděpodobně existují. Jste už tedy něčemu konkrétnímu na stopě?
Abychom měli v ruce něco účinného dřív než za oněch dlouhých deset let, vydali jsme se zároveň cestou, která se nově používá nejen v léčbě onkologických onemocnění, a tou je znovupoužívání léků, které jsou původně schválené k léčbě jiných diagnóz. To může celý proces výrazně urychlit. Několik konkrétních léků máme nyní skutečně v hledáčku a společně s klinickými onkology ze Všeobecné fakultní nemocnice a Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích chystáme jejich testování. Pokud se nám podaří získat společný grant a tento postup by schválil Státní ústav pro kontrolu léčiv, mohly by se tyto léky v tom nejoptimističtějším případě začít používat už v příštím roce. Nic konkrétnějšího ale naznačit nemohu, nerad bych totiž komukoliv dával návod k testování na vlastní pěst.

Jak u již existujících léků zkoumáte jejich schopnost bránit nádorovým buňkám v migraci? Vycházíte při vytipování vhodného adepta čistě z chemických vlastností takové látky, nebo mohou sehrát roli i náhody, jako tomu bylo třeba v případě Alexandera Fleminga a objevu penicilinu?
Znalost mechanismu účinku každé takové látky je určitě velmi důležitá, ale i když máme nějaké látky takto vytipované, je dobré o nich mluvit i s klinickými onkology. Někdy od nich mohou přijít zajímavé postřehy. Například se zmíní, že měli pacienta s onkologickým onemocněním, který se shodou okolností léčil i s nějakým dalším chronickým onemocněním, užíval na něj určitý lék, načež se ukázalo, že další průběh nádorového onemocnění byl kupodivu velmi dobrý, pacient se prakticky vyléčil, i když se to v dané situaci nezdálo jako moc reálné.

Jak vlastně zjišťujete, jestli by daná látka dokázala nádorovým buňkám účinně bránit v migraci? Sledovat, zda nádor založí metastáze, by bylo asi dost zdlouhavé, ne?
Zda je či není daná látka účinné migrastatikum, je potřeba sledovat ve 3D prostředí, protože invazivita nádorových buněk také běžně probíhá v trojrozměrném prostředí. Využíváme k tomu 3D kolagenové gely a lidské nádorové linie. Od května máme navíc k dispozici také nový mikroskop, kterým jsme schopni sledovat mnohem efektivněji vliv těchto látek na chování nádorových buněk. Tímto způsobem pak také testujeme, zda má daná látka potenciál být účinná či nikoliv. Pokud se její vliv na migraci buněk potvrdí ve více experimentech, na více nezávislých lidských nádorových liniích a v dostatečně nízké koncentraci, můžeme přejít k orientačním pokusům na zvířatech. Pokud látka účinně brání metastázování i u nich, pak teprve začneme ve spolupráci s chemiky tuto látku dál vylepšovat.

V jakém smyslu?
Například aby se dokázala v těle uvolňovat postupně, nebo se navázat na konkrétní receptor či jinou látku, která ji zacílí tam, kam je potřeba. Migrastatika by se totiž měla podávat dlouhodobě, proto by mělo jít o látky co nejméně toxické. Jednou z možností je jejich zacílení tak, aby naprostá většina látky, tedy dejme tomu 90 procent, šlo do oblastí, kde se vyskytuje nádor. Toho dosáhneme například navázáním migrastatik na folát (kyselinu listovou) či jiné látky, které je budou specificky směrovat do nádoru.

Nejste jedinou laboratoří, která se výzkumem migrastatik zabývá. Proč tedy dosud nemáme žádné takové léky k dispozici?
Na vývoji těchto látek pracují desítky laboratoří po celém světě. Troufnu si ale říct, že ta naše je unikátní v tom, že neřešíme jen výzkum, ale navíc se usilovně snažíme své poznatky uplatnit i v klinické praxi. Proč se v léčbě dosud nezačaly používat, souvisí s problematikou kolem regulace a schvalování nových protinádorových léků. Donedávna totiž musely všechny protinádorové léky splňovat jeden zásadní aspekt, totiž zmenšování nádoru. To migrastatika ze své podstaty nemusí a ani většinou nedělají (protože využívají jiného principu léčby – nádorové buňky nezabíjejí, jen jim zabraňují v pohybu, pozn. red.).

Takže ani farmaceutické firmy neměly zájem podporovat výzkum protiinvazivních léků?
Přesně tak. Věděly, že by stejně neprošly regulací amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Toto kritérium pro schvalování léků bylo potřeba změnit už v případě využívání protinádorové imunoterapie, při které vlivem vybuzení imunitního systému a infiltrace bílých krvinek dochází paradoxně nejprve ke zvětšení nádoru. K té zásadní změně ale došlo až vloni při schvalování antiandrogenů (léky, které blokují účinky mužských pohlavních orgánů, pozn. red.). Ty totiž nějakým dosud neznámým mechanismem oddalují metastázování rakoviny prostaty ze zhruba 16 měsíců na 40 měsíců, tedy přibližně o dva roky. Což je velmi slušný výsledek. Mimochodem, když to srovnáme s cílenou biologickou léčbou, tak u sedmdesáti léků, schválených v poslední době, je průměrná doba, o kterou prodlouží pacientovi život, jen devět týdnů. Léčba přitom stojí 100 000 dolarů za rok.

Víte už, na jakém nádorovém onemocnění budete účinky vyvíjených léků ověřovat u lidí?
V tomto ohledu se spoléháme na klinické onkology, na jejich zkušenosti a možnosti. Například pan profesor Luboš Petruželka (přední český onkolog ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, pozn. red.), s nímž spolupracujeme, navrhoval začít s karcinomem slinivky, kde mají lékaři dost svázané ruce. Navíc jde o nádor, který metastázuje poměrně hodně rychle. Podobně by přicházel v úvahu také karcinom prostaty, u kterého lze průběh choroby i efekt léčby poměrně jednoduše sledovat pomocí PSA markeru (specifický antigen, vyšetření jeho koncentrace v krvi je běžně používanou metodou v diagnostice karcinomu prostaty, pozn. red.).

Jistě sledujete práci i jiných vědeckých týmů. Zaujalo vás v poslední době něco z jejich výsledků?
Nedávno vyšla velmi zajímavá publikace o tom, že se podařilo kombinací dvou již schválených a používaných léků přeprogramovat část buněk karcinomu prsu na buňky tukové. Ty jsou neškodné, navíc pravděpodobnost, že by se zpátky zvrhly v buňky nádorové, je velmi malá. Studie ale proběhla zatím jen na zvířecím modelu, navíc se takto podařilo přeměnit zatím jen část buněk nádoru. Myslím si ale, že do budoucna může jít o slibnou cestu protinádorové léčby.

Jaký výzkumný směr vám tedy nyní přijde jako nejnadějnější?
Prudce se rozvíjí protinádorová imunoterapie, vidím ale jeden velký problém, a to konkrétně u toho nejrozvinutějšího směru, kterým jsou inhibitory kontrolních bodů. V praxi jde o to, že na buňkách imunitního systému, které jsou zodpovědné mimo jiné i za likvidaci nádoru, jsou molekuly, které dokážou aktivitu imunitního systému tlumit. Využívají toho i nádorové buňky, a to tak, že vysílají k těmto buňkám svoje působky, pomocí kterých udržují imunitní reakci organismu na nějaké pro ně přijatelné úrovni. Pokud tyto molekuly zablokujeme, velmi prudce tím zesílíme imunitní reakci. Jenže buňky imunitního systému se pak mohou vrhat nejen na ty nádorové, ale také na tělo pacienta, na jeho játra, ledviny, sítnici. Dokážou pak způsobit vážná, až život ohrožující poškození, přitom ale nemusí pomoci v léčbě nádoru. Na 15 až 20 % pacientů působí imunoterapie skvěle, v krajních případech dokonce může způsobit až zázračné vyléčení, ale u dalších 20 % nemocných má na svědomí vážné vedlejší účinky. Dopředu se bohužel v současné době nedá předpovídat, který pacient bude ve které skupině. Kdybychom to tedy brali čistě statisticky, můžeme pacientovi říct, že mu léčba buď zafunguje, nebo ho ohrozí na zdraví.

Takže vy osobně protinádorové imunoterapii příliš nevěříte?
Do budoucna jí věřím vlastně nejvíc, ale ještě bude potřeba lépe porozumět nejen samotným nádorovým onemocněním, ale především složitému imunitnímu systému. Věřím, že jednou se bude imunoterapií řešit většina karcinomů, ale do té doby je tady poměrně velký prostor pro jiné přístupy, jako je třeba migrastatická léčba, která udělá z nádorového onemocnění chronickou chorobu.

Na závěr jedno shrnutí. Pokud si nádorové buňky dokážou ochočit náš imunitní systém ve svůj prospěch, jaký má smysl často zdůrazňované posilování imunity právě ve jménu boje s nádorovým onemocněním? Není to spíš kontraproduktivní?
Uvedu vám příklad, který bude odpověď na tuto otázku nejlépe demonstrovat. Asi všichni už slyšeli, že existují antioxidanty. Má jít o látky, které mají důležitou protinádorovou úlohu, jinými slovy, brání vzniku nádoru, což je už i poměrně dobře prokázané. Pakliže vám už ale v těle nádor vznikne, antioxidanty mohou jeho buňkám naopak pomáhat, včetně metastázování. Podobné je to s imunitním systémem. Protinádorová imunita v našem těle pravděpodobně likviduje většinu zárodků nádorů, které v nás vznikají. V tomto ohledu je tedy asi dobré mít silnou imunitu. Ale těžko říct, zda to platí i ve chvíli, kdy už nějaké nádorové onemocnění vznikne. Netroufnu si sice tvrdit, že čím je imunita silnější, tím hůř pro nemocného, pro to důkazy nemáme, ale je potřeba si uvědomit, že v okamžiku, kdy už pacient nějaké zhoubné onemocnění má, je značná část jeho imunity na straně nádoru.

„Metastáze jsou to, co pacienta zabíjí.“ „Migrastatika zabrání buňkám nádoru cestovat po těle.“ „Z 10 000 buněk, které nádor opustí, se uchytí jedna.“ „Nádorové buňky si dokážou ty zdravé ochočit ve svůj prospěch.“ „Výhodnější je nádorové buňky léčbou nestresovat.“

Foto autor| Michal Sváček / MAFRA

Autor | Silvie Králová  

Pozn. | Nadace The Kellner Family Foundation podpořila tým doc. RNDr. JANA BRÁBKA, Ph. D. z projektu Science.