Jak POROZUMĚT textu

Na chodníku před školou na úplném okraji Liberce křupe sníh. V šatně se suší několik párů rukavic. Šatna je to malá, v budově prvního stupně Základní školy Ostašov sídlí jen pět tříd. Děti, které sem chodí, mají v rozvrhu už od první třídy vyhrazené hodiny pro čtenářskou dílnu. Při rozvoji čtení tu využívají i další metody kritického čtení. Zdejší základka je už druhým rokem součástí projektu Pomáháme školám k úspěchu rodinné nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových. Ten zavádění výuky čtenářských strategií na základních školách systematicky podporuje.

Větší zábava, víc si zapamatujeme. Dějepis a kritické čtení jdou podle osmáků dohromady.

Od první třídy
„Knížky podle svého výběru čtou děti od druhého pololetí v první třídě,“ říká Hana Hegerová, konzultantka projektu, která má ostašovskou základku na starosti. Kromě čtenářské dílny mají v rozvrhu pro čtení vyhrazeny ještě další hodiny. Druháci mají čtení pro dnešek v rozvrhu. Učitelka Yvona Molnárová píše na tabuli několik slov: stěhování, fred a ben, duha. „Vymyslete ve dvojicích krátký příběh, ve kterém všechna tato slova použijete,“ začíná hodinu. Příběhy, které děti za chvíli vyprávějí, se většinou vejdou do jedné věty. Teď už je čas na čtení. Na interaktivní tabuli se objevuje titulní stránka knížky a Yvona Molnárová začíná číst příběh o růžovém slůněti Benovi a tom, jak bylo smutné, protože se jeho kamarád Fred odstěhoval.

Děti pozorně poslouchají, a když učitelka přeruší předčítání a zeptá se jich, jestli i ony stejně jako Ben přišly o kamaráda, letí ruce nahoru. „Přišla jsem o nejlepší kamarádku, když jsem se s mámou odstěhovala do Liberce,“ stěžuje si Natálka, evidentně ji to stále trápí. Podobná zastavení provází příběh o růžovém slůněti až do konce. „Této metodě se říká řízené čtení,“ vysvětluje Hana Hegerová. Otázky, které učitelka dětem průběžně pokládá, se zaměřují na předvídání děje a na hledání souvislostí mezi příběhem a vlastní zkušeností.

Hodina končí, už jen zkontrolovat, jestli se příběhy, které na začátku děti vymyslely, v něčem shodují s příběhem v knížce. Pro zdejší druháky žádný problém.
O pár desítek minut později, jiná budova, sborovna druhého stupně. U dětí od šesté třídy výš už se předpokládá, že pro ně není problém pracovat s textem, hodiny vyhrazené pro výuku čtení nemají. Jenže ono to tak automatické není. „Když jsem dal do písemky dva odstavce textu, některé děti raději vynechaly odpověď, než by se pustily do čtení,“ říká Jaromír Kozák, který tu učí přírodopis, chemii a fyziku. Největší problém dělá vybrat z textu podstatné informace.

Část hodin proto od loňského podzimu plánuje tak, aby se žáci v jeho třídách učili s texty pracovat. Stejně jako Martina Krupková, která má za chvíli hodinu dějepisu v osmé třídě. Bude je učit i číst. Chvíli po začátku hodiny má každé z dětí před sebou na lavici text, který vypráví dramatický příběh Napoleonova ústupu od Moskvy. Jsou v něm důležitá data i spousta detailů. Text nemají jen přečíst, ale také v něm označit symboly informace, které už znají, jsou pro ně zcela nové, nejsou jim jasné nebo nevěří, že jsou pravdivé. Symboly označující to, co už děti vědí (o tažení k Moskvě se toho hodně dozvěděly z dokumentu, který viděly při minulé hodině), a nové informace převládají, občas se objevuje symbol, který označuje, že něčemu nerozumějí. „Nevěděla jsem, co to znamená korektní, ale paní učitelka už mi to vysvětlila,“ říká slečna z druhé lavice. Učitelka se zatím potichu baví s jiným ze svých žáků. Místo toho, aby látku vykládala, jednomu žákovi po druhém pomáhá s výkladem podaným psanou formou.



„Má tam někdo otazník?“ ptá se Martina Krupková žáků na ty pasáže v textu, o kterých pochybují. „Není mi jasné, kam zmizelo těch 500 tisíc vojáků,“ komentuje Štěpán rozdíl mezi velikostí armády před katastrofálním tažením Francouzů a po něm. „Někdy mají učitelé, kteří se jdou na takovou hodinu podívat, pocit, že učitel není aktivní. Ale úkolem těchto hodin je, aby byli aktivní žáci,“ poznamenává k průběhu hodiny Hana Hegerová.

Když sleduji, jak se učitelka zastavuje u jednoho žáka za druhým a pomáhá jim zvládnout zadaný úkol, tak tomu nerozumím. Hodina, ve které se osmáci učili třídit formace v odborném textu, končí. Jak se líbila? „Začátek, kdy jsme do textu psali plus a minusy, to bylo snadný. Už jsme to dělali a je to zábavnější, než když jen sedíme. Víc si z toho odneseme, než když jen posloucháme výklad,“ komentuje hodinu dějepisu Martina.

Autor | Radka Hrdinová, MF Dnes

Jak POROZUMĚT textu

Další články z médií

Všechny aktuality