Ohlasy| Děti se musí v knížkách macerovat

Děti se musí v knížkách macerovat

12. září 2019 - Týdeník Echo Byli jsme čtenářským národem, a pokud jím máme zůstat, musíme k četbě vést už děti. K tomu je potřeba hned několik věcí. Mají okolo sebe mít lidi, od nichž odkoukají pozornost věnovanou knížkám – a těch by měly mít na očích dostatek. O dalších tipech, jak v dětech vzbudit zájem o čtení, mluví v rozhovoru pro Týdeník Echo Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Hovoříme spolu ještě o prázdninách. Myslíte, že je to doba, kdy děti dobrovolně čtou?
Z toho, co vím od učitelů a rodičů, vyplývá, že je to slabé. Čtou hlavně ty děti, které jsou čtenáři i během roku. Ty, které nejsou silnými čtenáři, mají jiné zábavy a já to zcela chápu. Na pěstování čtenářství se má pracovat právě v průběhu roku, tedy získávat děti pro čtení doma i v hodinách češtiny, ale i jiných předmětů. Když děti zjistí, že je prima číst, nemají důvod to potom nedělat.

Kolik takových aktivních čtenářů v třídách sedí?
V interpretování průzkumů na toto téma si musíme dávat pozor. Jsou například průzkumy knihovnické, ale ty zachycují jen populaci chodící do knihovny, to už čtenáři jsou. Druhá věc je, že ve třídách se ten počet aktivních čtenářů bude lišit podle toho, jestli ve třídě dlouhodobě učí lidé, kteří na cestě stát se čtenářem pomáhají. Případně zda je to škola nebo třída, která má děti z čtenářského typu rodiny. Ve městech rodiče mívají možnost vyhledat školu podle svého založení.

Co doporučujete pro vypěstování čtenářství u dětí?
Velký vliv mají vzory čtenářů, které děti vidí kolem sebe. Potřebují kolem sebe odmalička vidět člověka, který se začte tak, že s ním není řeč, a který čte pravidelně. Potřebují poznat, že kniha je něco, co stojí za pozornost. Druhé doporučení, které potvrdí většina rodičů čtenářů, je číst malým dětem. Začít musíme dřív, než si vůbec myslíme, že to na ně má vliv. Děti vnímají u čtení to zklidnění a melodii hlasu. Předčítání vstřebávají podobně jako kvalitu rodičova povídání od raného věku.

Jak na to u starších dětí?
U prvňáčků si učitelé často neuvědomují, že je čtení může i bolet. Je těžké vnímat ten „na papíře rozsypaný čaj“ a převádět jej do slov, jejichž význam už znají. Děti potřebují od počátku zažívat radost z toho, že jsou čtenáři, to znamená, že se něčeho pěkného dočetly, ne že jen přelouskaly cvičné věty. Podporoval bych ten metakognitivní prvek vědomí „jsem čtenář a jsem na to hrdý“. Když toto chybí, dítě se jen těžko zlepšuje. Co děti čtou, má také dávat smysl. Zbytečné věty typu Ema mele maso nahraďme důležitými sděleními o dítěti, o světě okolo něj, o jeho hračkách. Dále učitel má učit číst v tom duchu, že text a hovor o něm bude pro děti zajímavý, a ne proto, že se to musí. Ke čtení si děti sedají pro potěšení tehdy, když se chtějí dozvědět o kosmických letech, zvířatech a cizích zemích nebo chtějí zažít dobrodružství či dojetí. Znáte to stýskání rodičů, že jejich synové pořád zarytě čtou stručná hesla z encyklopedie? Dlouho se nevědělo, že dítě si u toho přemýšlí o vlastních příbězích, v hlavě mu běží vlastní představy a mysl i cit pracuje.

Říkáte tím, že nemá smysl dětem brát, co si samy vybraly, ani jim nutit literaturu, v jejíž prospěch věříme?
Otázka nutit, nebo nenutit není dobře postavená. Ve čtenářství je možné jen jedno nucení. To vnitřní, kdy nás cosi uvnitř nutí si přečíst a dozvědět se, třeba jak se žije v té či oné zemi. To je dobré nucení, to máme u dětí podporovat. To si mají děti vypěstovat ze své vlastní zvědavosti. Děti jsou zvídavé, dokud to z nich nevytlučeme špatnou výukou.

Jak podporovat?
Na to je jeden finančně náročný způsob. Děti se musí v knížkách macerovat. Jako když nakládáte okurky do láku. Knihy musí být okolo dětí v nadbytečném množství, opravdu v hodně nadbytečném. A různých druhů. Obrázkové, dobrodružné, deníkové, dramatické… Někteří rodiče si stěžují, že ty jejich děti čtou pořád Čtyřlístek nebo Deník malého poseroutky. Ale to bývá povahou dítěte, anebo mu nikdo nepomohl, aby si rozšiřovalo svá čtenářská teritoria. Potřebuje postupně přidávat nové typy knížek. Bylo by potřeba mít asi šestkrát víc knížek než dětí ve třídě. Na prvním stupni mají děti mít možnost si rovnou brát knížky z poličky ve třídě, žádné půjčování na lísteček z knihovny. Během přestávky si pro ně sáhnou. S tím jde ruku v ruce i učení kultury půjčování jak navzájem, tak i z knihovny.

Jak se vám líbí koncept čtenářských deníků? A co si pod čtenářským deníkem představujete?
Děti jednou za čtvrt roku usednou a sepíšou, co přečetly, jak se jim to líbilo a o čem to bylo. A proč by to měly dělat? K čemu to slouží? Čtenářství není na objednávku, čtenář čte kvůli čtení. Vedeme učitele k tomu, aby naučili děti dělat si osobní záznamy z četby. Co se do nich píše? Děj není třeba, stačí kliknout na web a víme o něm dost. Zaznamenávat je třeba pocity a myšlenky, zkušenosti s knihou. K tomu pak stačí připsat jen jméno autora, případně překladatele knihy. V záznamech si pak čtenář může najít důvody se k četbě vrátit nebo v nich chce vidět, jak jde kupředu a čte chytřejší nebo rozmanitější knihy. To taky chceme děti naučit.

Můžeme náš rozhovor na závěr pojmout jako doporučení rodičům a učitelům, čím své děti obklopit? Co se vám líbí na knižním trhu?
Je toho moc a záleží na věku dětí. Pro rané čtenáře a předčtenáře jsou výborné knihy kombinující obraz a text, vynikající a světový je v tomto Pavel Čech. Hodně se prosazují takzvané grafické romány, knihy bez textu i pro větší děti. Čtenář si nad sledem obrazů skládá v hlavě vlastní vyprávění. Z cizích doporučuji Shaun Tana, jemuž u nás vyšel mimo jiné grafický román Nový svět. Pro větší radím třeba Ivu Procházkovou.

Co jste jako dítě četl vy?
Jsem starší člověk, může to ještě někoho zajímat? Trosečníky z Vlaštovky, verneovky, foglarovky… Když se na ně dneska podíváme jako dospělí, měli bychom vidět, jak prostoduše jsou někdy psané. Obsahují ale jasné morální hodnoty v čirých příbězích a jsme rádi, že jsme to četli a formovalo nás to. Pro dnešní děti to ale začíná být staré, svět je příliš odlišný. Jenomže když je nenaučíte starší literaturu číst, nedocení ji a ztratí nebo ani nezískají povědomí o tom, kde se bere to, na co věříme dnes. Na druhém stupni jsem četl povídky Karla Poláčka a vše od Karla Čapka, na gymnáziu Hemingwaye, Faulknera… 

ZBYTEČNÉ VĚTY TYPU EMA MELE MASO NAHRAĎME DŮLEŽITÝMI SDĚLENÍMI O DÍTĚTI, O SVĚTĚ OKOLO NĚJ, O JEHO HRAČKÁCH. ONDŘEJ HAUSENBLAS (1954) Člen katedry české literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na didaktiku literární a jazykové výchovy, rozvoj čtenářství, na porozumění čtenému textu, interpretativní postupy pro výuku literatury. Je lektorem kritického myšlení, pracuje také v projektu Pomáháme školám k úspěchu.

Autorka | Karolína Vaverková

Zpět na hlavní stránku