Čtenářský deník má být komentář. Ne opsaná kniha

Naučit děti nejen číst, ale také text pochopit, je podle Hany Košťálové důležitější než v minulosti. Hluboké porozumění textu už nepotřebuje jen 20 procent populace, které před rokem 1989 dospělo k maturitě.

Hana Košťálová | programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu rodinné nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových má zkušenosti s kurzy, na kterých se učitelé učí metodám kritického čtení, aby je předali dětem. „Sečtělé děti si čtenářské postupy osvojí s tím, jak hltají knihy. Slabší čtenáři potřebují podporu, aby je zvládli,“ říká. Jakými technikami se dá čtení s porozuměním u dětí trénovat, ukáže seriál, který Hana Košťálová se svými spolupracovníky připravila pro MF DNES, první díl vyjde zítra.

Umí, nebo neumí dnešní děti číst?
Znamená umět číst, že dekódují text, tedy že rozluští písmenka a poradí si s ním na úrovni doslovného porozumění? To myslím zvládají. Potom jsou náročnější úrovně čtení. Pokud se dětem nedaří, je to většinou proto, že je k tomu nikdo nevede. Sečtělé děti se na tyto úrovně dostávají tím, jak hltají knihy. Slabší čtenáři, kteří nemají s texty takovou zkušenost, potřebují velkou podporu, aby je zvládli.

O jakých náročnějších operacích s textem mluvíme?
O schopnosti odhalit adresáta, vyvozovat závěry, zjistit, co text zamlčuje. České kurikulum po učiteli nežádá, aby tyto dovednosti vyučoval. Dříve se ani po většině populace nechtělo, aby uměla o mnoho víc než jen doslova porozumět textu, a řada učitelů pokračuje v tradici, ve které vyrostli. Čtení je podobně automatizovaná činnost, jako když řídíte auto. Sednu si do něj a jedu, ale kdybych to měla vysvětlit, když z auta vystoupím, mám problém. Totéž se týká učitelů. Sami s textem pracovat instinktivně umějí, ale naučit to chce nové dovednosti.

Proč je to tak důležité, když před pár lety od školy ještě nikdo nechtěl, aby to děti naučila?
Nároky se změnily. Náročnější jsou komunikační situace a způsoby komunikace, k nimž se texty používají. Produkce textů je obrovská, kombinují se s obrázky, hudbou nebo videem, je složité rozlišit, jestli pocházejí ze seriózních zdrojů. Také je třeba, aby jim porozuměla větší část lidí. Dřív stačilo, aby jim na hluboké úrovni rozumělo zhruba 20 procent populace, dnes by to měli zvládnout i lidé pracující v profesích, které dřív neměly s texty nic společného. Třeba jen kvůli nákupu na internetu.

A jak děti naučit číst?
U čtení je známo, že kvantita dělá kvalitu. Dobrý čtenář u něj vytrvá, i když mu dělá porozumění náročnějšímu textu potíže. Výdrž získá tím, že má se čtením pozitivní zkušenost. Nepomůže mu, že číst musí nebo že mu někdo říká, jak mu to už za chvíli půjde. Potřebuje hodně pozitivních zkušeností. Ty získá tím, že čte příběhy, že zažije ponor do knihy. Stavu, do kterého se dostane, když se do knihy ponoří, se říká flow a navozuje pocit štěstí. Dítě si pocity štěstí se čtením ale spojuje už ve chvíli, kdy sedí u mámy na klíně a čtou si.

Je tedy jedno, co dítě čte, pokud se do knihy dokáže ponořit?
Platí, že dítě by se mělo rozečíst na čemkoli, o co má zájem. Když se rozečte, má smysl zkoušet něco jiného. Někdy je to hledání. Jedna učitelka mi vyprávěla o dítěti, které se jí pořád nedařilo rozečíst. Jednou přišla a říkala, že když někde narazíme na prodejnu traktorů, máme přinést katalog, že to dítě traktory miluje. I to může být cesta, pak se může začíst do příběhu, ve kterém bude jedna z postav traktorista. Důležité je, aby se děti začetly. Když se to podaří a spojí si čtení s příjemným zážitkem, je možné je začít učit různé strategie, třeba jak zvládat, když jim text dělá při čtení potíže. Že se můžou vrátit, zkusit si shrnout, co zatím přečetly, vyjasnit si význam slov, kterým nerozumějí. Technik, jak zvládnout čtení náročnějšího textu, je řada, ale musí to být vyváženo pozitivním prožitkem. Pro učitele je to velký oříšek a klade to na něj velké nároky, aby to vyvážil.

Má smysl doporučovat dětem knížky, které četli jejich rodiče?
Děti jsou hodně citlivé na to, jestli kniha, kterou čtou, reflektuje jejich současné reálie. Když řeší problémy, které ze života neznají, nebo pro ně nejsou srozumitelní hrdinové, od knihy odejdou. Například dívky stejně jako dřív milují koně, ale zkušenosti dnešních koňáků jsou jiné než před dvaceti lety. Ani Harry Potter už nerezonuje tak jako před pár lety.

Mluvíte víc o učitelích než o rodičích. Co mohou pro čtení u školních dětí udělat rodiče?
Škola je poslední místo, kde má dítě hájený čas na soustředěné čtení. Když učitel řekne, že budou 20 minut číst, a dokáže zařídit, aby se děti nerušily, může se stát, že místo aby se nudilo, nechá se knihou polapit i dítě, které rozečtené není. U starších dětí rodiče nic podobného udělat nemohou, říct dítěti, teď budeš 20 minut číst, nepomůže.

Na rodičích tedy nezáleží?
Ale záleží. Čtení se dá podporovat odmalička. Už ve dvou nebo třech měsících si děti mohou začít zvykat na malé obrázkové knížky, pak je tu dlouhá etapa prohlížení knížek na klíně, která přechází do předčítání. Důležité je nechat se dítětem vést, nabízet mu, ale nevnucovat. Dobré je zavádět rituály, vyhradit na čtení čas večer nebo třeba po obědě. A jak děti rostou, nabízet jim knížky pro starší čtenáře. A i když už čtou samy, dál předčítat a dodržovat rituály.

Přesto si mnozí rodiče, kteří dětem četli, stěžují, že jejich potomek o knížky ztratil zájem.
Na krizi dojde ve chvíli, kdy dítě skončí s etapou dětské četby, obvykle na začátku puberty. Knihy, které mu do té doby přinášely uspokojení, už ho nelákají. Cítí, že potřebuje něco dál, ale je pro něj těžké si z knih pro starší děti vybrat a je náročné je číst. Potřebuje velkou podporu od rodičů. Je ideální, když jsou rodiče schopní sledovat, co je na trhu nového. Je to tak trochu past, zvlášť pro ty vzdělané, protože některé dětské knihy jsou krásné, ale jsou dělané spíš pro dospělé a přesahují možnosti dítěte užít si je. Důležité je i předčítání. Tam, kde by na těžším textu dítě ztroskotalo, mu dospělý při předčítání pomáhá s těžkou prací. Pomáhá porozumění textu tím, že mu dává frázování, intonaci, spojuje slova ve významové celky.

A co děti, které už v pubertě jsou? Osmáci nebo deváťáci.
V tomto věku toho rodič moc nezmůže. Když se dítě v tomto věku odkloní od čtenářské dráhy, může už jen čekat, jestli se k tomu později vrátí. Nutit ke čtení nepomůže a rodičovský příklad už má menší váhu, i když je pro vztah dítěte ke čtení pořád důležité, jestli rodiče čtou a mají doma knihy.

Co může udělat učitel?
Vytvořit dítěti klidné prostředí pro čtení, o tom už jsme mluvili. Také by mu měl vlastním příkladem ukázat, že čtení je důležitá věc. Mluvit o tom nestačí, děti by to měly vyčíst z jeho postoje. Měly by vědět, že si budou společně číst, protože je to důležité. Ideální je, když se povede ve škole zavést takový systém práce, že děti odcházejí s knížkou a čtou si i doma. Ale mezi povinností a zážitkem je křehká hranice. Tam, kde se to daří, je učitel schopen nejen verbálně, ale i svým postojem přesvědčit děti, aby si četly samy. Riziko věci je, že se čtení stane nepříjemnou povinností.

Co si myslíte o čtenářských denících?
To je těžké. Je zbytečné, aby děti do čtenářského deníku zapisovaly děj knihy, měly by si zapsat, kdy začaly knížku číst a kdy skončily, jestli se jím líbila, anebo nelíbila, bibliografické údaje. I když existuje způsob, jak vést čtenářský deník jinak. Do podvojného deníku se zápisy dělají v průběhu četby, je to osobní odezva na to, co dítě aktuálně čte. Dítě si vypíše místo v textu, které ho zaujalo, a k němu svými slovy komentář.

Vy mimo jiné pořádáte pro učitele kurzy kritického čtení. Je pro ně těžké s tím začít?
Přejít na jiný způsob interakce s dětmi těžké je. Učitel musí navíc zajistit, aby mu neskákaly po hlavě. Stává se, že do třídy přijde nadšená učitelka, která chce udělat změnu, ale není si jistá v metodě a rozjede se jí kázeň. Tak sáhne zase po tom, co sama zažila a co umí nejlépe. Je potřeba, aby měla podporu, než získá v nové metodě výuky jistotu. A také bezpečné prostředí, ve kterém se nebojí zkusit něco nového a jít do rizika, že se to nepovede.

***
Učitelka čtení Hana Košťálová (55) se rozvoji čtenářské gramotnosti věnuje od 90. let. Vystudovala obor čeština a pedagogika na Univerzitě Karlově v Praze, od roku 1997 působila jako koordinátorka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. V současnosti je programovou ředitelkou projektu Pomáháme školám úspěchu, který vychází z jejích zkušeností se zaváděním metodiky kritického čtení ve školách.

Autor | Radka Hrdinová, MF Dnes