Ani parťák, ani Igor Hnízdo

Mezi katedrou a tabulí „tančí“ zhruba čtvrt století. A za tu dobu se toho podle učitelky 1. stupně a zástupkyně ředitele Jitky Palanové a pedagogické konzultantky Jany Štybnarové ze ZŠ Zdice v českých třídách změnilo více než dost. Jak se výuka přizpůsobila době, kdy téměř každý prvňák dokáže cokoli během pár vteřin najít na internetu? A čím se liší dnešní žáci od těch před pětadvaceti lety?

Nadávání na „dnešní mládež“ už je takovým debatním evergreenem.

Skutečně je to s horšící se kázní dětí tak horké?
Jitka Palanová: Rozhodně nemám pocit, že by dřív byly děti vychovanější než teď. Sama jsem prošla sídlištní školou, chodila jsem do 1. F a dobře si pamatuji, co jsme vyváděli. Ve třídě bylo pět propadlíků a podle toho to vypadalo. Fasovali jsme poznámky, stejně jako dnešní žáci.

Takže poznámky nejsou žádným přežitkem… Čím si je dnešní školáci vyslouží?
Jitka: V každé třídě máme na dveřích vylepená pravidla, která si určily samy děti tak, aby jim ve škole bylo dobře. A ta se musí dodržovat. Když je situace neúnosná, klidně poznámka padne. Jana Štybnarová: Nové je ale to, že po každém takovém incidentu třída debatuje o tom, jak by se situace měla řešit. Snažíme se tak v dětech budovat smysl pro zodpovědnost. Ony přirozeně porušováním pravidel neustále testují, kde jsou hranice. To, že se každý může k problému vyjádřit, zlepšuje klima ve třídách.

V lavicích vám teď sedí internetová generace. Snadno dostupné informace na děti číhají všude. Jak se to projevilo ve škole?
Jitka: V některých oblastech mají žáci větší přehled než učitel. Změnila se tak jeho role ve třídě. Nestaví se do pozice vševědoucího a stává se spíš takovým průvodcem. Musí vytvořit hodinu, která dětem něco dá a je smysluplná. A to je setsakramentsky těžké! Žádný výklad typu: „Řekl jsem, že je to takhle, a přes to vlak nejede.“ Dítě je v té době totiž houbou, která touží nasávat vědomosti. Když by mu ale učitel jen něco předkládal, a ono by nemělo možnost informace si aktivně získat, ztratí chuť se učit.

Má ale takový „průvodce“ nějakou autoritu?
Jitka: Učitel nemusí být přísný vševěd, aby ho děti respektovaly. Hlavní je, aby byl důsledný. Pokud naučí, je čitelný, má s žáky stanovená pravidla a dokáže zajistit, aby se dodržovala, je autoritou.

Takže dnešní učitel je pro děti spíš parťákem do diskuze...
Jitka: To bych zase neřekla. Ten vztah nemusí být nutně na kamarádské bázi. Není to ani parťák, ale ani Igor Hnízdo. Má hlavně vyvolat v žácích vnitřní motivaci k učení, zajistit, aby zažívali úspěch a radost z pokroku. A to z vlastní vůle. Ne proto, že to chce maminka nebo učitel. Tu hierarchii se snažíme změnit tak, aby žák byl ten, kdo řídí svoje učení.

Upoutat a hlavně udržet pozornost školáků v době tak bohaté na nejrůznější podněty musí být hrozně těžké. Je něco, čím je zaručeně zaujmete?
Jana: Dobře funguje dialog. Učitel třeba žáky vyzve, aby říkali, co o tématu vědí, nebo si myslí, že vědí. Jeden žák řekne, že se domnívá toto. Druhý mu oponuje. V tu chvíli třídu začne samovolně zajímat, jak je to tedy ve skutečnosti. Jitka: Bezvadná je také Hejného metoda výuky matematiky. Je založená na tom, že se dítě snaží řešení úkolu odvodit samo. Nejede podle nějakých vzorců, ale bádá a zkouší nové možnosti, jak příklad vyřešit. Učí se pozornosti a hlavně vytrvalosti. Na matematických soutěžích jsou pak tyto děti nejúspěšnější, protože řešení nevzdávají. Jana: Pozornost žáků taky udržíte, když jim dáte prostor klást otázky na témata, která je zajímají. Někdy třeba učitel nezná odpověď, to ale nevadí. Ve třídách funguje něco jako Parkoviště otázek, tam se dotaz napíše a diskutuje se o něm příště, když jsou na to všichni připravení.

Trochu to zní, jako by se výuka vracela ke Komenského „škole hrou“.
Jitka: Nemyslím si. Děti v hodinách pracují. Je ale pravda, že když jsem před dvaceti lety začínala a pracovala třeba s dětmi ve skupinách, diskutovala s nimi, nacvičovala divadlo a podobně, byla jsem za černou ovci, která si s nimi „jen hraje“. Nyní se již ví, že tyto metody k lepšímu učení žáků přispívají.

Mluvíte o diskuzích, dialozích, snahách přijít věcem na kloub. Je vůbec v dnešních školách prostor pro biflování?
Jitka: Neřekla bych, že memorování je možné úplně vypustit. Jsou určité oblasti, kde je na místě. Třeba vyjmenovaná slova se děti prostě nadrilovat musí. Jindy jsou ale vhodné aktivní metody učení.

Školáci prý dnes často vědí, z čeho a kdy budou zkoušení. Nekašlou tak potom na průběžné učení?
Jitka: Takové zkoušení není pravidlem. Když ale děti znají témata dopředu, nevidím na tom nic špatného. Proč je chtít načapat na tom, co neví, když z nich můžeme naopak dostat to, co se naučily. Jana: Strach navíc proces učení nijak nepodporuje. Když děti dělají něco pod stresem, leckdy selže i žák, který by látku běžně uměl. A stresem myslím jak nečekané zkoušení, tak třeba hrozbu špatné známky.

Chápu dobře, že je raději neznámkujete?
Jitka: V první a druhé třídě jsme před dvěma lety zavedli slovní hodnocení. Hlavně proto, abychom v dětech nevytvořili pocit, že celá škola se točí kolem sběru jedniček. A osvědčilo se to. Všichni s radostí pracují a není nad nimi žádný strašák.

Jak je tedy hodnotíte?
Jitka: Pracujeme hlavně s hodnocením podle kritérií. Třeba při čtení se dopředu stanoví, že se bude sledovat hlasitost a srozumitelnost. Děti si na škále vybarví, jak si myslí, že na tom jsou. Pak se soustředí na ta dvě kritéria a po výkonu se sebehodnotí nebo hodnotí navzájem.

Takže třeba Kája řekne Péťovi, že četl pěkně?
Jitka: To ne. Učíme je vysvětlovat, co konkrétně se povedlo a co ne. Jana: Dětem to tak dává větší smysl. Vědí, na čem pracovat. Není to, jako když dostanou dvojku, ale vlastně netuší proč. Podle kritérií se ostatně hodnotí žáci i ve vyšších třídách. Je to jedna z věcí, která se tu zavedla, když se škola stala před čtyřmi lety součástí projektu Nadace The Kellner Family Foundation s názvem Pomáháme školám k úspěchu. A bez tohoto stylu hodnocení už si to nedovedeme ani představit.

Přineslo zapojení do projektu i další novoty?
Jitka: Kromě materiální podpory a možnosti vzdělávání pedagogů škola získala také personální posily, které si předtím nemohla dovolit. Třeba pedagogickou konzultantku a asistenty učitele. Ti se z asistentské role postupně dostávají do role párového učitele.

Co si pod tím mám představit?
Jitka: Dvojice učitelů, klidně z různých oborů, se domluví a připraví hodinu společně. Dva jinak zaměřené mozky mají logicky víc nápadů a je také větší prostor pracovat v menších skupinách. Takže je hodina efektivnější a zajímavější. Jana: Učitelé si tak navíc předávají zkušenosti. Kantoři díky projektu otevřeli výuku svým kolegům i jinak. Vzájemně si chodí do hodin a dávají si zpětnou vazbu. Třída prostě přestala být výsostným územím jednoho učitele.

Nepůsobí takové návštěvy na žáky rušivě? Nemají pak tendenci se předvádět?
Jana: Děti jsou na to zvyklé. V rámci projektu k nám jezdí i kolegové z ostatních zapojených škol. Učitelé si také hodiny často filmují, dělají si jejich rozbor, aby mohli výuku zdokonalit. Máme i otevřené hodiny, kam mohou rodiče. Žáky tedy jen tak něco nerozhodí.

Když už jsme u rodičů, jak se vlastně za ta léta, co učíte, proměnil jejich zájem o dění ve škole?
Jitka: Dřív rodiče s kantory nediskutovali o tom, že by něco chtěli jinak. Nikdo si to nedovolil. Prostě co řekl učitel, to platilo. Dnes jsou do toho rodiče mnohem víc vtaženi. Mají větší možnost s námi komunikovat. Není to někdy spíš na obtíž?
Jitka: Když to jsou rozumní lidé, kteří nevidí jen své dítě a chápou, že třída je jedno velké společenství, takoví, když se angažují, je to radost. A většinou se to daří. Spolupracují s námi při přípravě plesu, vánočních trhů, škol v přírodě, dělají pikniky se třídou, chodí číst do hodin prvňáčkům.

Každé dítko dnes má svůj mobil. Používají je ve škole?
Jitka: Ve školním řádu máme, že jej žáci mohou použít k vyhledání informace na internetu, když jim to učitel povolí. Jinak je telefon během výuky vypnutý. A to většinou dodržují.

Nemáte někdy strach z toho, jakou moc právě díky telefonům školáci nad vámi mají?
Jitka: Nemám. Když přijdu do třídy, vím, že jaké si to udělám, takové to bude. Na prvním stupni, kde učím, děti chtějí pracovat a nesabotují, co jim člověk zadá. Ve vyšších ročnících je to pochopitelně problematičtější, ale stejně všechno záleží na klimatu ve třídě, a to nastavuje učitel. Mobil nemobil.

Jana Štybnarová (48)
vystudovala učitelství 1. stupně ZŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; nejprve působila jako učitelka na základní škole, později pracovala na MŠMT, kde řešila problematiku evaluace; absolvovala vzdělávání systemické supervize a koučování, je lektorkou Kritického myšlení; nyní působí jako pedagogická konzultantka v ZŠ Zdice; má dvě děti

O projektu Pomáháme školám k úspěchu
Projekt Nadace The Kellner Family Foundation s názvem Pomáháme školám k úspěchu vznikl v roce 2010. Vybrané veřejné základní školy z celé republiky díky němu získávají odbornou i materiální podporu podle vlastních potřeb a učí se novým metodám výuky. Nyní nadace spolupracuje s deseti pedagogickými sbory a učiteli v desítkách dalších škol.
Do projektu patří: ZŠ Kunratice (hl. m. Praha), ZŠ a MŠ Mendelova, Karviná (Moravskoslezský kraj), ZŠ Zdice (Středočeský kraj), ZŠ a MŠ Horka nad Moravou (Olomoucký kraj), ZŠ Tomáše Šobra a MŠ Písek (Jihočeský kraj), ZŠ Staňkov (Plzeňský kraj), ZŠ Liberec, Křížanská 80 (Liberecký kraj), 2. ZŠ – Škola Propojení Sedlčany (Středočeský kraj), ZŠ a MŠ Dobronín (Kraj Vysočina) a ZŠ a MŠ Hranice, Šromotovo (Olomoucký kraj)

Jitka Palanová (52)
vystudovala obor učitelství na speciálních školách na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; 3,5 roku pracovala jako vychovatelka v dětském domově, pak 23 let působila jako učitelka matematiky na 1. stupni ZŠ; nyní je zástupkyní ředitele v ZŠ Zdice; má dvě děti

Další články z médií

Všechny aktuality