Ohlasy| Aktivní školu nezbrzdí ani covid

Aktivní školu nezbrzdí ani covid

3. března 2021 - Učitelské noviny Ranní dýchánky pomáhají nastartovat den. Není škola jako škola. Každá pracuje svým osobitým tempem. O některých ví jen jejich nejbližší okolí, jiné jsou známé snad po celé republice. Hlavně ty aktivní, kde učitelé nejen učí, ale také se učí, aby mohli přinést žákům co nejvíc. Patří mezi ně také pražská ZŠ Kunratice. S jejím ředitelem VÍTEM BERANEM jsme si povídali nejen o dopadech covidu na vzdělávání.

Jak zvládá vaše škola tohle složité období?
Jsem rád, že toto období zvládají lidé, na těch všechno stojí. Ti naši jsou hodně vnitřně motivovaní. Díky tomu, co jsme se naučili na jaře, jsme mohli dobře nastartovat podzim. Na jaře jsme si hned na začátku dokázali sjednotit plánování, systém komunikace, začali jsme využívat jednu komunikační platformu Microsoft Teams. O to pak byla naše práce jednodušší. Dlouhodobě směřujeme k tomu, abychom rozuměli, jaký dopad má naše výuka na učení dětí. Aby škola byla pro děti i jejich učitele místem, kde se jim dobře učí. Uvědomujeme si, jak je v současné době složité, že dobře nevidíme na důkazy jejich učení. Potřebujeme vědět, kde děti jsou, čemu rozumějí. Díky tomuto můžeme nacházet takové cíle učení, které reagují na jejich vzdělávací potřeby, motivují je k učení. Proto upřesňujeme, KAM MÍŘÍME. Díky dopadu a důkazům učení zjišťujeme, KDE JSME. A hledáme cestu KUDY se dostat do cíle k vizi. Nechtěli jsme vést na dálku frontální výuku a učili jsme se a učíme se používat všechny dostupné nástroje a v tom se daří. Umíme děti rozdělovat do různých skupin, získávat okamžitou zpětnou vazbu… To je technikálie. Učitelé jsou průvodci svých žáků. Snaží se jim vytvářet prostředí pro učení a přenášet na ně odpovědnost za jejich učení tak, aby učení probíhalo zejména přímo ve vyučovacích hodinách a na konci školní práce se objevilo něco, co je důkazem o jejich naučení. Přitom ideálně by mělo všechno probíhat dopoledne, aby děti neměly na odpoledne moc úkolů. Bavíme se také hodně o tom, jaký je rozdíl mezi synchronní a asynchronní výukou.

Co je asynchronní výuka a co je jejím úkolem?
Synchronní výuka probíhá právě teď mezi učitelem a žákem. Při asynchronní výuce zadávám žákům promyšlenou práci. Zároveň se přesvědčuji, že děti rozumějí zadání, protože se budou učit něčemu novému. Je rozdíl učit se samostatně něčemu novému a plnit úkol, který procvičuje již učené. Při asynchronní výuce promýšlím cestu, kterou žáci mají projít s podporu kterou, mohou využít, pokud si nebudou vědět rady. Žáci při samostudiu se učí tím, že něco objevují, objevené zpracovávají a dokládají, co se naučili. Každý žák se učí jinak. I na to musí učitel myslet při přípravě zadání. Učí se nejenom tím, že si něco přečtou, něco zhlédnou… Učí se zejména tím, že s učeným něco dělají. Konstruují, ověřují, objevují… To, co zjistí, například zpracovávají a prezentují spolužákům.

Můžete uvést příklad z vašeho vyučovacího předmětu?
Na jaře jsme probírali listnaté dřeviny a vyslal jsem děti, aby je šly zkoumat do parku a okolí. Měly dřeviny nafotit, podle klíčů zjistit, jak se jmenují, vytvořit prezentaci a seznámit nás s tím, co zjistily. Naučily se tak mnoho o listnatých dřevinách, které potkávají a současně připravily prezentaci, která odpovídala kritériím prezentování, na kterých jsme ve škole domluveni. Když jsme se učili o kostře lidského těla, děti ji měly s pomocí vystřihovánky sestavit. Další učení probíhalo ve skupinách, kdy děti pracovaly na zadání formou skládankového učení. Z domovských učících skupin přešly do expertních skupin a staly se experty na určitý celek kostry. V expertní skupině se učily popisovat třeba horní končetinu nebo kostru trupu. Po návratu do domovské učící skupiny se stal každý expert učitelem své části kostry a probíhalo vzájemné učení. Tato forma učení s sebou přináší ten efekt, že aktivní jsou všechny děti, všechny se musely na svou roli připravovat, byly současně učiteli i žáky. Všechny komunikovaly. Frontální výuka se tak minimalizovala. Způsobů, jak docílit toho, aby se žáci učili naplno, je víc. Někteří naši učitelé si například dělí děti do menších skupin a kombinují synchronní a asynchronní výuku. V jedné části hodiny pracují synchronně s menší skupinou, druhá část žáků dostane zadání k samostatné práci, kterou ještě v rámci vyučování odevzdává. V druhé polovině hodiny se skupiny žáků otočí.

Ale tak by šlo pracovat i ve třídě?
Jistě. Vždyť to je to samé, jako kdybych byl ve třídě a věnoval se skupince dětí, zatímco druhá skupinka by dělala něco jiného. Online prostředí tomu jen dává jiný rámec. Střídání synchronní a asynchronní výuky není jediná cesta. Abychom dodrželi počet hodin, které mají děti trávit u počítače, dělí naši učitelé v prvních a druhých třídách na část vyučování děti do šestičlenných skupin. Jsou s nimi denně v kontaktu, ale v kratších časových úsecích se žáci dostávají často ke slovu.
Co nám pomáhá a je tak trochu naším školním vynálezem? Stanovili jsme si start do nového dne, říkáme mu „Ranní dýchánek“. Ve všech třídách ráno probíhá dvacetiminutovka, při níž se schází třídní učitel, a na 2. stupni i jeho zástupce, se třídou. Někdy u dýchánku snídají, jindy pořádají běhací hry po bytě, únikovky, kvízy… Nápadů je nespočet. Jde o to, aby měli všichni den nastartovaný nějakou příjemnou aktivitou, která je vtáhne do výuky a do učení. Také je tak trochu socializuje, protože nejhorší je v současné době izolace dětí. Chybí jim komunikace, nevidí se. Totéž trápí i učitele. Nechceme nařizovat: Otevřete si obrazovky. Snažíme se proto hledat jiné cesty, jak děti přimět k tomu, aby se zviditelnily. Je důležité, aby věděly, že je ono zviditelnění pro ně bezpečné. V rámci dýchánků se toto daří více než při výuce. To je naše doporučení těm, kteří se stejně jako my snaží udržet dětem alespoň v náznaku běžný školní režim. Nenormální je, že nejsme ve škole, ale online. Ale je normální, že den začíná ranním setkáním. Je normální, že dopoledne se učí, je normální, že odpoledne bychom měli jít běhat ven.

Jsou vaši žáci u počítače celé dopoledne, nebo se kvůli nějakému zadání odpojí a pak zase připojí?
Snažíme se dodržovat předepsané hodiny, které by děti měly trávit u počítače. Zejména ty starší však budou na přímé výuce asi i delší dobu. I v současném rozvrhu máme některé předměty z ranku tzv. výchov, které jsou častěji učeny asynchronně. Je to například dramatická výchova. Po úvodní společné hodině mají děti sledovat například divadelní představení a napsat o něm svou reflexi. Pravda, není to čistě dramatická výchova, ale má k ní blízko. Jiný příklad: tělocvikáři nemají přímo online výuku tělesné výchovy, ale dávají žákům tzv. výzvy. Vedou je k tomu, aby si aspoň jednou denně zacvičili a o cvičení pak podali nějaký report. Pro osmáky jsme zase připravili společný úkol z tělesné výchovy a biologie člověka. Půjde v něm o to, aby si dokázali propojit své tělo, kostru a svaly s cvičením, které právě provádějí. Aby věděli, ke kterým kostem se příslušný sval upíná. Které svaly si teď protahuji? Když mě ten sval bolí, co se v něm děje? A proč mě vlastně bolí? To, že v současné době děti nesportují, není dobře.

Co se na dálku učí nejhůř?
Myslím, že dobře se učí všechno, pro co jsem dobře připraven. Dneska si umím představit – a v tom jsme ve škole udělali obrovský pokrok – že umíme využít lecjakou technologii k podpoře výuky. Pořídili jsme si i vizualizéry. To, co kreslím, rovnou přenáším žákům na jejich obrazovky. Snímané mohu vyfotografovat. Učitelé také používají whiteboardy od Microsoftu nebo jiné formy nástěnek, například padlet. Padlet může pomáhat v navigaci žáků v průběhu výuky synchronní i asynchronní. Snadno tak najdou, kam mají vstoupit, co si stáhnout, prohlédnout… Pro učitele to znamená nové učení. Získáváme novou kompetenci, s níž se musíme umět smířit, a tak i uvěřit, že systém funguje. Přičemž fungovat bude tehdy, když mu budu rozumět. Základem přitom je, že pořád musím myslet na to, aby moje výuka měla dopad na učení dětí. Myslet na to, že děti musejí rozumět zadání. Myslet na to, že z učení dětí potřebujeme získat důkazy jejich učení, potřebujeme vědět, KDE děti jsou, čemu rozumějí.

Jak může učitel probrat děti, které se učit nechtějí? Je to těžké i při běžném vyučování, natož na dálku.
Ano, je. Jak motivovat děti k učení? Mnohé je propojeno s tím, jak jsme schopni vést výuku tak, aby se chtěly zapojit, aby se učily naplno, aby jim učení přinášelo radost z objevování, úspěchu, aby díky tomu své učení řídily, byly za něj odpovědné. Pokud to nefunguje v běžné výuce, je podobný problém i při výuce na dálku. Při ní musíme hodně myslet na aktivní zapojení všech dětí. Říkal jsem, že dělíme děti do skupin. Microsoft Teams nám umožňuje využívat různé kanály, skupiny. Díky nim můžeme vytvářet jak nahodilá seskupení žáků, tak seskupení, v nichž určujeme, kdo má s kým spolupracovat. To je jeden z nástrojů, který mi operativně dovoluje zadávat žákům v menších skupinách takové úkoly, aby museli být aktivní. Například minulou hodinu jsme se učili o svalech. Děti dostaly za úkol napsat, co všechno o nich vědí. Cílem bylo, abychom mohli rychle zviditelnit jejich znalosti. Pro toto se hodí například Metimeter, jindy kvíz v Microsoft Forms. Cokoli kdo napíše, se během chvíle rychle objeví na obrazovce. Všichni žáci dotyčné třídy tedy vidí, co kdo napsal. Následně jsme se o vizualizovaném mohli bavit, doptávat se. Některá hesla evokují otevřenou otázku. Ne uzavřenou. To je důležité. Pokud je třída motivovaná, začnou se děti hlásit samy. Když není motivovaná dostatečně, musíte se ptát. Vymýšlet další způsoby motivace. Bohužel, jak se online doba prodlužuje, děti motivaci ztrácejí. Jsou touto podobou výuky unavené, i my jsme unavení. Musíme pořád myslet na energii, na svěžest, na náladu. Pokud se žáci neozývají, přijde na řadu vyvolávání, ale to již je dokladem, že se nám nepodařilo je dostatečně motivovat. Proto je výhodné nepracovat v celé třídě a co nejvíce pracovat ve skupinách, v nichž probíhá společné nebo vzájemné učení. Učitel může snadno skupiny navštěvovat. Podobně by to však dělal i ve třídě, kdy prochází třídou od jedné skupiny dětí k druhé.

Kdy jste se tohle všechno stačili naučit?
Za pochodu.

Dejme tomu, že učitelé se zvládnou učit za pochodu. Ale mají například všichni vaši žáci doma tablety, počítače?
Máme výhodu, že tam, kde byl opravdu velký problém, jsme mohli našim dětem pomoci. Zapůjčili jsme 45 notebooků. Vzhledem k tomu, že ve škole je nějakých 780 dětí, to není tak vysoké procento těch, které by potřebovaly velikou technologickou podporu. Mohu tedy směle tvrdit, že u nás nemáme děti, které by nebyly online. To je velké plus. Rozumím tomu, že ve školách, kde si děti musejí chodit pro písemně zadané úkoly, to je něco úplně jiného. I když věřím, že díky finanční injekci ministerstva školství se počet takových škol minimalizoval. Že většina dětí tuto možnost má. Na druhou stranu musím přiznat, že i u nás jsou děti, které nám „unikly“, víme o nich a musíme jim nabízet hodně individualizovanou podporu. Pravidelně a systematicky s nimi pracují asistenti nebo učitelé, kteří nemají v současnosti tolik práce s přímou výukou, protože běžně vyučují výchovy. Mohou dávat některým žákům individuální podporu, kterou jim není schopna zajistit rodina.

Naučit pracovat děti s novými platformami jste zvládli v krátkém čase na podzim, kdy ještě bylo možné chodit do školy?
Nezapomínejme, že pro děti je to daleko snazší zvládat nové technologie než pro nás dospělé. Musíme se neustále učit. Základ jsme učinili na jaře, když jsme začali používat Microsoft Teams. O prázdninách byly Teamsy vybaveny novými funkcemi a objevili jsme další elektronické nástroje. Navíc nás naši mladší kolegové neustále obohacují: Objevil jsem to a to… Velké plus je, že u nás ve škole dobře funguje vzájemnost a společné učení i mezi dospělými.

I během covidové doby?
Samozřejmě. Stýkáme se online a někteří učitelé se vídají i ve škole. Ne že bychom schůzovali, ale v současnosti neučí velká část učitelů z domova, ale ze školy. I my dospělí potřebujeme kontakt, jít docela obyčejně do práce. Ne vždycky je pro nás sepětí s domovem komfortní, vítané. Mám doma maturantku a ta říká: „Táto, doufám, že dneska nebudeš doma online.“ Protože ona je také online a chce mít na učení klid. Tomu rozumím. Jsem tady v tom mém „ředitelském království“ rád. Odtud vysílám, jsem odtud online, funguji.

Jste průvodcem programu Ředitel naživo. Scházíte se s řediteli zapojenými do programu i v tomto období? Samozřejmě online, ale třeba jen na kus řeči.
Od jara běží normální výcvik školních týmů ředitel a jeho zástupce z více jak 42 škol a musím říct, že je to pro mě velká škola, jak učit online. Spolupracujeme ve výborném učícím se týmu vedeném Liborem Pospíšilem, Zuzanou Bukovskou, Hanou Košťálovou. Při přípravě programu se stále učíme i my. Třeba kolegovi Karlu Derflovi, řediteli ZŠ a MŠ z Chraštic, děkuji za to, že pro mě objevil padlet. Je to vlastně elektronická nástěnka, která má různé formáty. S její pomocí můžu strukturovaně plánovat výuku. Umožňuje mi zavěšovat na ni podpůrné materiály pro výuku. Umí to nastavit účastníkům vzdělávání, ať to jsou dospělí , nebo děti. Dovědí se například, kdy se mají přihlásit do určité místnosti, aby tam pracovali v určené skupině. Nebo kdy se mají vrátit zpátky do společné místnosti. Není nutné hledat odkliky, na všechno je padlet navede. Technika dokáže hodně, přesvědčujeme se o tom dnes a denně. Ale všechno neumí. I když máme v online výcviku v Řediteli naživo zařazené také přestávky, ty „naživo“ nám chybějí. Někoho potkat, popovídat si s ním. Prostě normální lidský rozměr kontaktů.

Ten teď chybí leckde. Čím ho je možné nahradit?
Třeba zrovna v komunitě Ředitele naživo ho trošku nahrazujeme tím, že jsme -li s někým v kontaktu, všichni se navzájem vidíme a slyšíme. Za to patří technologiím, které se dnes používají, velký dík. Nedovedu si představit, jak bychom tuhle situaci řešili před dvaceti lety. Ačkoli když přišla po první světové válce pandemie španělské chřipky, taky si s tím lidstvo poradilo. Doufám, že si s covidem poradíme taky.

Jaké téma teď výcvikem Ředitele naživo rezonuje?
Velké téma projektu je nyní dopad výuky učitelů na učení dětí a jak v tom podporovat učitele. Věnujeme se naplňování školní vize, která je blízká vizi Ředitele naživo. Vytváření kultury, v níž se učí každý. Každý žák, každý učitel. V naší škole tuto kulturu propojujeme s vizí programu Pomáháme školám k úspěchu, který nás provází již jedenáct let. Projektovou vizi jsme si upravili pro potřeby naší školy. Vize zní jednoduše: „Žáci se učí naplno a s radostí, své učení řídí a respektují druhé.“ To je všechno. Ono „své učení řídí“ je o přenášení odpovědnosti za učení na žáky. Velkým tématem se tak stává jak vést výuku, aby měla dopad na učení dětí. Ale to všechno souvisí s tím, co už jsem říkal. Jestli já jako učitel rozumím tomu, kde děti jsou. Jestli na základě jejich vzdělávacích potřeb plánuji výuku tak, aby měla dopad na výuku dětí. Jsem odpovědný za prostor pro učení dětí a za to, jakou dávám jejich učení podporu. Děti jsou odpovědné za svoje učení. Zde je ovšem velký otazník: Jak motivovat? Jednak učitele, jednak děti k převzetí odpovědnosti. Jak současně vidět, že se dítě učí, když na něj nevidím. Jak rozpoznám, že už u něj učení nastalo?

To jsou úkoly, o kterých jste před chvílí mluvil?
Jistě , toto je zásadní. A při výuce na dálku i veliký problém. Musím oddělovat, co náleží synchronní a co asynchronní výuce. V asynchronní výuce se žák učí sám, možná s nějakou skupinkou dětí, v synchronní vedu výuku já. Žák potřebuje při svém učení velikou podporu. Podobné je to však i u učitele , který se učí. Je důležité porozumět tomu, jak vést výuku na dálku. Součástí výuky je i zadávání úkolů. Když žák dostane zadaný úkol, neučí se nic nového, ale na základě svých individuálních potřeb si něco procvičuje, upevňuje. Jiný typ úkolů jsou například badatelské úkoly a ty s sebou přinášejí výzvu. Můžu nad něčím bádat, přinést do výuky něco nového.

Slyší na to ředitelé zapojení do programu? Učit se něco nového v době, kdy mají ve své škole práce a dalších povinností nad hlavu?
Komunita, která se v programu Ředitel naživo sešla, je vnitřně motivovaná. Vřele doporučuji každému se do ní zapojit. Zrovna teď jsou období příjímacího řízení. Každý ze zapojených ředitelů je svým způsobem jedinečný. Řídí různé školy, malé, velké, vesnické, městské. Každá z nich má své specifické podmínky. Ale všem nám jde o podobné věci. Jak vést výuku, aby měla dopad na učení dětí. Určitě nás trápí, že děti nemohou přijít do škol. Přímá výuka je snazší pro nás i pro děti. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že i výuka online může probíhat efektivně. Možná nás vede víc k zamyšlení nad tím, co je podstatné, aby se děti učily. Je otázka, jestli budou mít zkušenosti dnešních dní nějaký dopad na proměnu ŠVP nebo na revizi RVP. Raději bych říkal nový RVP, protože si myslím, že pouhá revize nezpůsobí to, co by způsobilo vytvoření zcela nového kurikulárního dokumentu, který by měl hlavu a patu a jen neupravoval ten stávající.

Jak nahlížíte na první vlnu vzpomínané revize RVP?
Jedna věc mě zklamala. Znal jsem myšlenky skupiny, jejíž jádro tvořil Ondřej Neumajer, Bořivoj Brdička, Daniela Růžičková. Směřovali k digitální gramotnosti, přitom v Revizi RVP se najednou objevil předmět Informatika. Nevím, jestli je nutné, aby se zužoval počet hodin některých jiných předmětů. Důležitější je přemýšlet o tom, jak věci šikovně propojovat, aby měly větší dopad na učení dětí a měly nějakou logiku. Dokážu si představit, že jako lze integrovat různé předměty a témata, je možné integrovat i to, co se týká informačního prostředí a digitální gramotnosti do výuky dalších předmětů. Nejsem přesvědčen o tom, že to má být řešeno samostatným předmětem. Naopak si myslím, že efektivnější by bylo propojení s běžnou výukou. Ale to bychom si měli také nějak ověřit. Je důležité klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Co nám přinesla doba výuky na dálku? Co z toho, co jsme se teď nově naučili, by se mělo stát součástí prezenční výuky? Jak nám to pomůže v další výuce a v učení dětí? Co díky tomu může fungovat jinak, než funguje doteď? Je tu celá řada výzev, které by bylo škoda neslyšet.
Slyšela jsem připomínky, že to, co se nazývá distanční vzdělávání, vlastně distanční vzdělávání není. Že spousta učitelů pouze přenáší pomocí technologií to, jak učí běžně.

Podle mého názoru se u základní školy naprosto nevhodně používá termín distanční výuka. Tu si dovedu představit na střední nebo vysoké škole. Tam pedagog opravdu zadává distanční studium. Studenti dostávají určité penzum informací, které jsou ve skriptech nebo v jiných médiích a zdrojích, a studenti s nimi distančně pracují. Něco nastudují a následně přesvědčují své examinátory, že se něco naučili. Přimlouval bych se za termín, který se občas objevuje i v oficiálních dokumentech. Nehovoří o distančním vyučování, ale o vyučování na dálku. Protože je něco jiného učit na dálku, vést výuku na dálku a organizovat distanční studium. A my opravdu vedeme výuku na dálku a i při asynchronní výuce neustále musíme sledovat její dopad na učení dětí. V mnohém se snažíme překlopit prostředí prezenční výuky do online výuky. Ale upřímně řečeno, je jedno, jestli děti sedí v jedné třídě ve skupinkách u stolků, nebo zda „sedí“ online v malých skupinkách ve virtuálních místnostech. Výsledek může být velice podobný. Děti něco zkoumají, něco sdílejí, na něco přicházejí, něco sepisují a pak to prezentují ostatním. Jenom ne v kamenné třídě, ale v online prostředí. Ve škole můžeme pozorovat, že aktivní učení, ve kterém se vidíme, slyšíme, může probíhat i v online prostředí.

Vaše škola je známá svojí aktivitou. Máte i teď nějakou novinku?
Realizujeme nově projekt Demokratická kultura, který má vazbu na program Pomáháme školám k úspěchu. Je to projekt, který se snaží, abychom lépe porozuměli tomu, jak probíhá demokratické učení, jak demokraticky myslet a jednat. Jde o to nastavit kulturu školy tak, aby v sobě nesla různé aspekty zdravé kultury zaměřené na učení každého. Patří sem třeba symetrická komunikace, nezraňující zpětná vazba, vztahy mezi dospělými, které modelují vztahy dětem…

Takže program pro učitele?
Nejen, je to i program pro děti, u nás se do něj zapojil také školní parlament a chystáme se v pokračování projektu více zapojovat i rodiče. Program pomáhá demokratizovat prostředí školy.

Můžete to konkretizovat?
Je to i v drobnostech. Například v tom, jestli já jako učitel řeknu: Vezměte si učebnice, nebo Vezmeme si učebnice. Jestliže řeknu: My to uděláme, nebo Udělejte to. Můžete namítnout, že to jsou jen komunikační maličkosti. Ne oni, ale my. Jenže tyhle maličkosti jsou jedním z důležitých vztahových aspektů, když se snažíte ladit vztahy. Patří sem také hodnocení s formativním účinkem, nenálepkování…

Pro některé učitele to může být docela náročná záležitost.
To určitě. Jenže když umíte dávat žákům nezraňující popisnou zpětnou vazbu, učíte se s nimi navzájem. Jestliže je chcete naučit sebehodnocení a vzájemnému hodnocení, nemůžete hodnotit jen vy a děti budou mlčet. Předáváte tuto odpovědnost dětem. Proč máte hodnotit vy, když vzájemnou zpětnou vazbu si mohou dát žáci navzájem? Když jeden druhému popíše, jak splnil zadání, co se mu podařilo… Děti učíme nepoužívat nálepky: Máš to pěkné, výborně, super. Místo toho žák slyší: Dodržel jsi formát, všechny důležité pojmy jsi v textu podtrhal správně… Učitel se zároveň dozví, jestli porozuměl tomu, kde děti právě jsou. Hlavně děti se dozvědí, kde jsou. Nám přece jde o učení dětí. O to, aby rozuměly tomu, co se naučily. My jsme jen prostředníci. Otázka je, jak dalece náš projekt Demokratické kultury symetricky zapadá do toho, co se dlouhodobě učíme v projektu Pomáháme školám k úspěchu. Jak zapadá do kritického myšlení a dalších věcí, které ve škole dlouhodobě děláme. Ano, má k tomuto všemu vazbu, propojení a umožňuje jít více do hloubky. Pedagog by měl rozumět tomu, koho má před sebou. Proto naši učitelé také prochází výcvikem typologie osobnosti. Nemusím využívat toho, abych viděl každému až do žaludku. Důležité je, abych si uvědomil, že každé dítě se učí jinak a já ho nemám válcovat svým učebním stylem. Myslím, že nám učitelům chybí ve vzdělání mnohé, například z psychologie. Moc nevidíme do myšlení dětí. Kdybychom jim víc rozuměli, pomohlo by nám to k tomu, abychom efektivněji vedli výuku tak, aby měla dopad na učení dětí. Možná se vracím v kruhu, ale to je podle mě ve výuce zásadní. To zásadní se týká toho, jak rozumíme naší výuce a jejímu dopadu. Zda jsme schopni na důkazech učení žáků rozpoznat, kde naši žáci jsou. Díky tomu zjistit , jaké jsou jejich vzdělávací potřeby , a díky nim nalézat cíle učení. Takové cíle, které budou dostatečnou výzvou pro učení dětí a díky promyšleně vedené výuce učitelů ovlivní jejich vnitřní motivaci k učení. I naše učení vyžaduje velikou podporu. Vyžaduje takovou školní kulturu, která podporuje učení každého žáka, každého učitele.

Autorka | Jaroslava Štefflová

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.