14. července 2020 Tereza Maláčová

Méně starostí, méně úzkosti: Kurz přijmutí své situace

Nemělo by být překvapením, že v tomto blogu bude figurovat pandemie, jelikož nejspíš každý student na téhle planetě jí byl ovlivněn, což platí především pro studenty posledních ročníků jako jsem já. Ve zkratce, svůj poslední trimestr jsem si představovala dosti odlišně. To, co mělo být pár měsíci přípravy na zkoušky, následovanými nastrojením se do akademického hávu, cestou do exam schools a jejich nádherných sálů se svými spolužáky, sepsáním znalostí, které jsem nabyla za poslední dva roky studia, a oslavou konce zkoušek skokem do řeky, se proměnilo v měsíce úzkosti v karanténě.

Podívejme se o pár měsíců zpět. Je polovina března a můj předposlední trimestr bakalářského studia na Oxfordské univerzitě končí. Už pár týdnů cítím úzkost, když se nový virus začíná objevovat v Evropě a páchat spoušť, ale v Británii jej nikdo nebere vážně. První případ na univerzitě je identifikován na mé koleji, ale je nám řečeno, že se nemáme čeho obávat, jelikož Public Health England uvádí, že „pokud lidé nemají symptomy, nejsou nakažliví“. Tato volba slov nebyla příliš zdařilá. Česká republika brzy uzavře své hranice a lety a autobusová spojení jsou hromadně rušena. Přestože jsem se již předtím rozhodla zůstat v Británii, abych se mohla připravovat na své závěrečné zkoušky, (které představují 100 % mé konečné známky), vědomí, že jsem tady uvízla, mi na klidu nepřidá.

Velikonoční prázdniny, které jsem plánovala strávit zavalená knihami a studiem na zkoušky, jsou místo toho plné nejistoty s mnohem větší mírou úzkosti, než kterou je moje hlava schopná pohodlně zvládnout. Zjišťuji, že se nemohu soustředit na obyčejné denní úkony, a jen myšlenka na učení posílá mou mysl a tělo do úzkostného a vypjatého stavu. Nejistota kolem formátu zkoušek a toho, na co se mám vlastně připravovat, jen dále snižuje mou motivaci. Když začne poslední trimestr, konečně se od univerzity dozvíme, jakou formu budou naše zkoušky mít a jak bude vypadat záchranná síť. Všechny naše zkoušky budou online a „open-book“ (můžeme využít jakékoliv materiály) s hodinou navíc přidanou pro řešení „technických problémů“, ale jen 6 nejlepších zkoušek z 8 se bude počítat pro naši závěrečnou známku, pokud v nich přesáhneme 30 procent a oněch 6 zkoušek obsahuje alespoň jednu povinnou zkoušku z každého ze dvou předmětů, na které se soustředíme (tedy pro mě Filosofie a Ekonomie).

Tou dobou už vím, že jsem zásadně nepřipravená. Dělá mi velké problémy najít jakoukoliv motivaci k učení a místo toho se rozhodnu spoléhat na práci, kterou jsem odvedla v předchozích letech a na možnost využití svých poznámek a dalších zdrojů, jelikož jsem vždy vynikala v řešení zadaných prací do hodin, kde jsem měla přístup k informacím z přednášek, knih a internetu. Ačkoliv jsem toto rozhodnutí učinila s ohledem na své duševní zdraví a snažila jsem se tak předejít zvýšené úzkosti ze snahy procházet své poznámky se svou sníženou schopností se soustředit, nakonec se ocitnu na hraně přerušení studia kvůli nahromaděné úzkosti. Dva dny před začátkem zkoušek se scházím s jednou ze svých profesorek, abychom prodiskutovaly mé možnosti. Přinese mi banánový chléb a self-care časopis na pročtení, nabídne mi slova podpory a pomůže mi podívat se na vše z nové perspektivy. Domluvíme se, že začnu se svými zkouškami, jelikož mám možnost přerušit studium v jejich průběhu, pokud budu mít pocit, že se mi věci vymykají z rukou. Nakonec se mi podaří dojít až na konec zkouškového období. Nemůžu říct, že se všechny povedly, ale věřím, že mám velice slušnou šanci na dobrý výsledek.

Celý tento zážitek se vůbec nepodobal mým původním představám. Místo velkého starého sálu jsem psala všechny své zkoušky ve svém kolejním pokoji se papíry poházenými všude kolem sebe (pošetile jsem vrátila všechny své učebnice, jelikož mi vypršela výpůjční doba těsně před uzavřením knihoven, a už jsem je nestihla znovu půjčit, takže vše, co jsem měla po ruce, byly mé poznámky, prezentace z přednášek a internet), doufajíce, že můj laptop se nezasekne. Byl to neobvyklý zážitek, ale nakonec to nebylo tak zlé. Přizpůsobila jsem se a přežila. A ačkoliv nyní musím čekat na výsledky třeba až měsíc nebo déle, myslím si, že jsem odvedla dobrou práci. Možná nedostanu první třídu, což by byl, za normálních okolností, můj cíl, ale diplom třídy druhé z Oxfordu, obzvláště v této situaci, je pořád poměrně působivý výkon. A já na sebe budu hrdá, ať už je výsledek jakýkoliv.

Hodně jsem se zde naučila jak z akademického hlediska, tak i z lidského, především v posledních několika měsících. Mám stále obavy a zažívám úzkost? Ano. Je to součástí mé osobnosti. To ale neznamená, že se té úzkosti musím poddat a těchto pár měsíců mi ukázalo, že mohu být dostatečně silná na její překonání. Možná budu muset hledat tu správnou rovnováhu mezi svými cíli a povinnostmi a svou duševní pohodou, ale jsem schopná dosáhnout více věcí, než bych si zprvu myslela.

Co mě tedy čeká v budoucnu? Je přede mnou další velká dávka nejistoty, ale já se s ní popasuji. Byla jsem přijata na dvouleté magisterské studium ekonomie v Oxfordu, ale pro splnění podmínek musím dosáhnout diplomu první třídy a zajistit si zdroje financování. Pochybuji, že vše vyjde v můj prospěch, ale jsem s tím srovnaná. Plánuji strávit příští rok v Oxfordu tak jako tak a pokud mi magisterské studium nevyjde, najdu si zde práci, abych získala nějakou pracovní zkušenost a přihlásím se znovu příští rok. Nebo ne, pokud zjistím, že mám pocit, že mi další studium může mnoho nabídnout. Prozatím je mým hlavním cílem nebát se budoucnosti a přijmout to, co nemohu změnit. Ať už má pro mne příští rok připravené cokoliv, přijmu to a vytěžím z toho maximum.

 

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.