Marcela Dorňáková

Časem to musí přijít…Říkala jsem si během letního semestru, kdy jsem si začala uvědomovat, že jako čerstvý absolvent nebude tak lehké sehnat si během jednoho měsíce po státnicích dobré zaměstnání v oboru, neboť světe div se, ale konkurence v matičce Praze je až příliš veliká.

Jak čas běží, pomalu ale jistě se blíží i konec mého studia na vysoké škole. Letošní zima (dá - li se tomu tak říkat) uběhla jako voda v řece, že jsem si ani nestačila uvědomit náhlý příchod jara.

Jako každý rok, s příchodem podzimního počasí, zamračenou oblohou, neustálým mrholením a studeným větrem přichází i moje klasická podzimní únava spojená s neustálým nachlazením.

Je konec června, přesněji 27. podvečer, odpočívám při vonící kávě po náročném pracovním dni a přemýšlím, zdali se vůbec nacházím na správné planetě…

I když jsem příznivcem spíše teplejšího a slunečného počasí, nemohu říci, že by se mi letošní zima vůbec nelíbila. Po roce jsem se vydala opět na hory. S loňským pokusem naučit se na snowboardu, který mě sice bavil, ale skončil velkou modřinou, jsem se pro jistotu letošní zimu rozhodla pro lyže.

Je neuvěřitelné, jak ten čas letí… Od mých státnic uběhlo již půl roku… Letní měsíce se na můj vkus přehouply do dešťových a chladných dnů příliš rychle... Nemohu si však stěžovat, že bych si krásných letních dnů vůbec neužila… Naopak… Strávila jsem krásných deset dní na dovolené v Itálii, kde jsme si s kamarádkou začátkem září (kdy v Praze už moc hezky nebylo) užívaly moře, procházek po pláži a slunění. Po návratu do České republiky nás uvítalo chladné počasí, ale i přesto jsem byla ráda, že jsem konečně doma.