Tipy na letní čtení

Peter Sís: Madlenka

Naši nejmenší už často lépe než my mluví anglicky. Proč tedy nesáhnout po obrázkové knížce vydané v New Yorku? Ovšem, český autor je záruka kvality – tak si otevřeme knížku Madlenka od Petera Síse. Vyšla sice už v roce 2010, a česky je vyprodaná, ale anglickou verzi na webu stále objednáte. Je to čtení pro začínající čtenáře, které u knížky doprovází dospělý, jemuž může dítě na obrázky a na nápisy nebo na krátké věty ukazovat. Může mu je také „jako“ nebo skutečně předčítat, nebo si vyslechne jeho předčítání, ale to nejlepší je „prolézání“ knížkou, protože na každé straně je nádherný obraz a ten se dá podrobně studovat: obraz krajiny obtočené hadem, nad níž letí chlapeček na orlu, nebo obraz, kterým se díváme ze dvora domovního bloku až do nebe. Nebo obraz - mapa čtvrti, ve které Madlenka stránku po stránce potkává nejrůznější lidi různých profesí a národností, aby jim sdělila radostnou zprávu, že se jí kýve zoubek. Z některého obrazu vidíme až do jiného ze světů namalovaných ve stylu cizokrajných národů na další straně, protože obraz k tomu má vprostřed prostřižené okénko. Ve městě, kde vedle sebe v míru žijí nejrůznější národové, tak může děcko během pár hodin, než mu zoubek vypadne, poznat kultury nebo jazyky a zvyky z celé zeměkoule. Ať tuhle knížku čteme s dítětem česky, nebo anglicky, patří také k tomu mnohonárodnímu světu.

Máme starost, aby digitální čtení na obrazovkách nevytlačilo ze života dětí  opravdové, tištěné knihy, které se čtou lineárně, větu po větě. Právě knihy od P. Síse jsou můstkem, který obojí typ čtení spojuje. Čtenář se pohybuje sem tam od zajímavosti k zajímavosti, ale může zároveň sledovat odvíjející se děj a narůstající souvislosti, aby se mu v mysli utvářel celkový význam, nejen atraktivní záblesky.

A pokud Madlenka děti upoutá, mohou číst další díly – Madlenka‘s Dog (prohlédnout si ji můžete na https://www.youtube.com/watch?v=Pxizs2Mv6u0) nebo Madlenka Soccer Star.

Peter Sís: Madlenka, New York: Francis Foster Books, Farrar Straus Books, 2010

Ishiguro Kazuo: Nepouštěj mě

Dospívající čtenáři mají sahat po četbě pro dospělé. Nejenže nahlédnou do světa dosud nedostupného, ale hlavně se v ní setkávají s pohledy na člověka a svět, jaké je dosud nenapadaly. V četbě pro dospělé je i fantastično jiné – neutíká tak často od reality, ale zalézá do hloubky a kreslí příčiny nebo důsledky, o kterých jsme zatím myslit neuměli. V románu nositele Nobelovy ceny za literaturu 2017 Neopouštěj mě nás vypravěčka důmyslně napíná nejenom tím, jaký zvláštní život žije a že my nevíme, co tak divného vlastně na ní a jejich vrstevnících je a proč se toho poněkud bojíme. Ale ona nás drží v napětí také tím, že stále jen naznačuje, že se dočkáme vyjasnění, ale to se v jejím vyprávění znovu a znovu odkládá. Mladého čtenáře upoutá tím, že nejprve dlouho líčí a komentuje život skupiny podivně vychovávané mládeže, která má speciální osud – ale my ho neznáme a oni si ho neuvědomují. Možná má čtenář také nahlédnout na svůj život tak, že může mít nějaké budoucí naplnění, které si však vůbec neuvědomujeme?

Ishiguro Kazuo: Neopuštěj mě, Praha: Argo, 2008

Jostein Garrder: Principálova dcera

V kterési veřejné poličce s obnošenými knihami jsem si půjčil knížku Principálova dcera, od Josteina Gaardera, tedy od autora, který nás česky provází už nejméně od začátku 90. let (Sofiin svět). Určitě známe Dívku s pomeranči, nebo Kouzelný kalendář, nebo pro docela malé To je otázka. Knížky, které probouzejí prožívání a vyzývají k moudrosti. Ale Principálova dcera (česky z roku 2004, přeložila skvěle jako vždy Jarka Vrbová) je o spisovatelství, jenže z velmi podivného úhlu. Zatímco mnoho lidí by rádo psalo, rádi by se vyjadřovali, ale mají problém s tím, aby našli „o čem“, vypravěč téhle knížky má od raného dětství miliony nápadů i celých příběhů, ale nechce psát. Proč a jaké kvůli tomu zažívá věci, to si přečtete sami, až si tu knížku taky někde najdete. Ale pro nás, kdo druhé učíme číst i psát, budou moc lákavé pasáže, v kterých vypravěč před našima očima staví děj a příběh docela „od boku“ a spojuje motivy, které  bychom se báli dát vůbec vedle sebe. Nebo pasáže, kde přemýšlí o rádiu a televizi a o tom, co je to bohatá a chudá fantazie nebo kreativita autorů v jejich pořadech. Učitele jistě pobaví, jak hrdina v školních letech dával učitelům dobré rady nebo jak prodával spolužákům hotové úkoly. I když (naštěstí) nemáme tu povahu ani schopnosti vypravěče Principálovy dcery, může pro nás být jeho divné vidění světa docela obohacující, třebaže někoho trochu šokuje: „Skutečnou očistu ducha může člověku poskytnout jen hovor s dětmi nebo zhlédnutí Holbergovy či Moliérovy komedie. Stejně tak je požehnáním setkat se s ješitnými lidmi, jsou stejně důvěřiví jako malé děti, a právě tu důvěřivost jim mohu jen závidět. Žijí, jako by o něco šlo, jako by něco bylo ve hře. Přitom jsme jen prach.“

Jostein Gaarder: Principálova dcera, Praha: Knižní klub, 2004