Aktuality| Setkání čtenářských škol

Setkání čtenářských škol

26. listopadu 2018 Začátkem listopadu se společně sešly týmy ze škol, které jsou zapojeny do našeho čtenářského programu.

Když je člověk ředitelem (třeba školy), je pro něj hodně svůdné prosazovat svou ředitelskou vůli. Může jít i o užitečné věci. Ale tlak obyčejně poškodí věc samu. Něco nařídit, to je raz dva, a člověk má dobrý pocit, že udělal rázný krok a stačí si jen počkat na výsledky. Ty se dostaví – bývají krátkodobé, mnohdy falešné. Pokud chceme ve škole něco podstatného trvale proměnit, pak do toho musíme jako lídři dát mnohem víc energie, než kolik jí stačí na přikazování. Nejsme na to sami, můžeme využít možnosti kolegů, kteří nám rozumí a kteří mohou k naší vizi přitahovat další. Proto jsme se v projektu čtenářských škol zaměřili v druhém roce na kolegiální spolupráci, která je jednou z pomalých, ale bezpečnějších cestiček, jak pracovat na udržitelné proměně školy.

Co si říkali účastníci

„Kolegiální podpora, to je to, co nás ve škole posouvá k naší vizi. Důležitá je mezi námi v týmu, ale teď i směrem k dalším kolegům. Chceme je nenásilně přitáhnout k vizi školy, kde se každý žák učí naplno a s radostí. A čte s radostí. Musíme být trpěliví, hodně nabízet a vyčkávat.“

„Pro mě je klíčové, že kolegiální podpora v pojetí našeho projektu není „chytrý dává, méně chytrý dostává“. Ale že jde o to, abychom se co nejvíc učili společnou prací. Zdá se, že prostě začínající učitel nemůže být zkušenému plnohodnotným partnerem. Ale Dáša tu říkala, jak je osvěžující pro zkušeného učitele, když přijde někdo s úplně jiným pohledem a novými nápady. A to jsou často mladší učitelé. Zkušení do toho vloží zkušenosti, a méně zkušení zase neotřelé vidění.“

„Myslela jsem si, že kolegiální podporu děláme. Ale teď vidím, že se dá dělat mnohem promyšleněji, cíleněji, soustavněji. Nám uniká ta společná reflexe, a přitom to je ta chvíle, kdy se profesně učíme.  Není to ale nic snadného, pokud reflexe má opravdu vycházet z poznatků o dopadu výuky na učení dětí. Je potřeba si to zkoušet a je určitě hodně užitečné, když si k tomu může člověk pozvat ještě navíc toho kritického přítele, aby pomohl.“

„Pro mě je kolegiální spolupráce nutná pro přežití. Člověk po všech těch letech pracuje ve svých kolejích. Potřebuju diskutovat s kolegy, abych se vymanila ze stereotypu. Už nám nestačí jen popovídání o pauze. Při plánování výuky k nějakým náročným učebním cílům si společně lámeme hlavu nad tím, jak pomoct všem dětem. Někoho z nás něco napadne, druhý se toho chopí a rozvine to, další upozorní na rizika nebo položí šťouravou otázku, která nás donutí nápad domyslet. Nejde jen o konkrétní řešení, které mi pomůže v jedné hodině. Cenné jsou ty věci, které můžeme přenášet i do dalších hodin. Prostě to, čemu se naučíme jako učitelé natrvalo.“

„Mysleli jsme, že se kolegiálně podporujeme. Ale tady jsme si ujasnili, že je třeba to dělat ještě trošku jinak, aby to mělo dopad na učení dětí. My umíme být v páru ve třídě. Ale co neděláme, to je ta společná příprava, společné plánování. A tady jsme si ujasnili, jak velkou to má roli. A že ještě důležitější je ta třetí fáze, fáze společné reflexe. Právě tam dochází k profesnímu učení. Tam si ujasňujeme, co mělo opravdu dopad na učení dětí. A co máme příště dělat podobně, a co naopak změnit.“

„Když chceme být čtenářská škola, pak musíme uvažovat o tom, jak přitáhnout co nejvíc kolegů ke školní strategii rozvoje čtenářské gramotnosti.  Už jsme si v týmu rozdělili konkrétní kolegy, u nichž si myslíme, že už jsou zralí, aby se k nám přidali. A budeme se pokoušet o nenásilnou podporu právě v tom formátu „společné plánování – společná výuka – společná reflexe.“

DSC01343.JPG
Zpět na hlavní stránku