Mají společný nos?

Co učitel očekával, že dostane? Čekal dětskou variantu následující odpovědi: „Oba dali přednost vědecké pravdě před bludem hlásaným z pozice síly.“

Co dostal od jednoho ze žáků? „Muži na obrázku mají společný asi nos jinak asi nic.“

Zní to jako učitelská anekdotka. Jak s tím mohl naložit učitel?  Mávnout nad tím rukou? Zlobit se na deváťáka, že se vysmívá vážně míněnému úkolu? Nebo za ním zajít a zjistit, jak to myslel? Přesně to učitel udělal. A dozvěděl se, že žák bezelstně odpověděl na to, na co si myslel, že se učitel ptá. Sledoval „muže na obrázcích“ - tedy co na nich je vidět...

Tenhle hodně jednoduchý příklad odhaluje, jak křehká se ukazují naše zadání. Jak snadno zavedeme myšlení dětí mimo trasu k cíli. V méně očividných případech nás pak stojí velké úsilí, abychom porozuměli myšlení dítěte a zjistili, nakolik se v jeho výkonu při učení zrcadlí naše vlastní vyučování.

Vztahem mezi cílem učení, zadáním a dětskými výkony se zabývala naše březnová Světlana, jak podomácku říkáme setkáním ředitelů a zástupců škol, které jsou zapojeny do projektu Pomáháme školám k úspěchu. Navazovali jsme na lednové setkání, během něhož jsme se hodně ponořili do badatelského cyklu profesního učení podle profesorky Helen Timperleyové.

Teď v březnu jsme se zaměřili na to, co považujeme za klíčové východisko pro celý cyklus: Jak poznáme, nakolik děti dosáhly cílů učení? Jak rozpoznáme, v čem spočívá mezera mezi tím, kde děti jsou, a tím, kde by být mohly nebo snad měly? Jak odhalíme dětské vzdělávací potřeby, které jsou v zóně nejbližšího vývoje dítěte, a co ho může účinně posunout směrem k tomu, kam míříme?

A dotírají další otázky: Jak hodnotné naše cíle pro žáky jsou? Jak jim to, co zadáváme, pomáhá dosáhnout plánovaných cílů učení? Jak rozklíčovat dětské výkony, když míříme k cílům, které nelze ověřovat znalostními testy?

Po odpovědích na tyhle otázky budeme dál společně pátrat. Už jsme se smířili s tím, že definitivní odpovědi nenajdeme, ale že cenné je naše badatelské nastavení mysli.