Jakub Musil: Jen málo Čechů studuje v zahraničí humanitní obory.

Když se v Londýně připravovalo nové nastudování Janáčkovy Lišky Bystroušky, dirigent si ho vybral, aby ho naučil správně vyslovovat česká nářečí. Ve stejném roce se Jakub Musil zúčastnil dialektologického výzkumu na ostrově Islay. Absolvent gymnázia Open Gate teď žije lingvistikou, kterou studuje na University of Edinburgh. K tomu se účastní dobrovolnických akcí, pomáhá pořádat kulturní festivaly a pracuje na scénáři pro filmovou soutěž v gaelštině. „V zahraničí jsem samostatný, ale jen do určité míry,“ říká úspěšný student. „Nic z toho bych neměl bez podpory Nadace The Kellner Family Foundation."

Překvapilo vás na začátku studia něco, co jste třeba nečekal?

Nevzpomínám si na žádné typické počáteční těžkosti. Možná hospodaření s penězi. Tím ovšem nemyslím, že bych měl tendence vše utratit v prvním týdnu měsíce, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel stabilní rámcový rozpočet. Úplně nejtěžším obdobím z hlediska „světa dospělých“ pak pro mě bylo až hledání ubytování na druhý rok, kdy už univerzita neposkytuje koleje. To byl jeden velký únavný a frustrující závod.

Jsou na škole s velkým množstvím studentů ze zahraničí pořád znát kulturní rozdíly?

Kulturní rozdíly by se asi našly, ale ty jsou i mezi anglickými a skotskými studenty. Spíše je trochu znát, že britští studenti jsou ve stejných ročnících podstatně mladší než většina těch z kontinentální Evropy. Existují tu proto stereotypní představy o jejich nesamostatnosti a neschopnosti zorganizovat si vlastní život. Stereotypům ale není dobré věřit, nakonec podobně to chodí i na pražských kolejích. Jeden trend však přece jen sleduji: zatímco v mé humanitně zaměřené skupině je zastoupeno několik národností, studenti z Česka, Slovenska a Polska, se kterými jsem se potkal, studují v drtivé většině případů technické, přírodovědné nebo ekonomické obory.

Čím si to vysvětlujete?

Zřejmě zájemci o tyto programy cítí větší motivaci ke studiu v zahraničí než ti, kteří jsou víc humanitně zaměření. Myslím, že to je trochu škoda. Jen málo Čechů studuje v zahraničí humanitní obory.

Změnil vás samotného třeba hned první rok na škole?

I když jsem se nikdy nepovažoval za úzkoprsého člověka, mám pocit, že se mi skrze kontakt s lidmi tolika různých národností, etnik, sexuálních a genderových identit, politických i náboženských přesvědčení opravdu rozšířily obzory. Univerzita mi často připadá jako reaktor poháněný lidmi, kteří hýří novými, radikálními nápady. To je docela vzrušující a návykové. Potvrzení vlastní samostatnosti taky udělá hodně, i když je to potřeba brát s rezervou, protože bez podpory Nadace The Kellner Family Foundation bych nic zažít nemohl.

Řada studentů mluví o tom, že jim studium v zahraničí velmi rychle dalo větší nadhled, ale na druhou stranu ztratili kontakt s domovem. V čem zahraniční studium přispělo, nebo naopak zkomplikovalo život vám?

Cesta domů už mě nestojí stovky, ale tisíce korun, což je znatelná komplikace. Jinak mimo „domov“ jsem na Open Gate žil osm let, takže zas tak výrazná změna pro mě nenastala. Jsem především rád, že můžu v zahraničí studovat kombinaci oborů a předmětů, která mi přesně sedne. Co se lingvistiky týče, studium mimo české prostředí je možná výhodou, ale to zakládám především na jedné velmi odpudivé zkušenosti. Podle webových stránek Univerzity Karlovy bych byl při přijímacích zkouškách na obor Fonetika hodnocen mimo jiné na základě „kultivovanosti jazykového projevu“, abych posléze mohl docházet na povinný předmět nazvaný „Kultura řeči“. Nerad bych se někoho dotknul, ale něco takového považuji za groteskní relikvii z hlubin 19. století. Dovoluji si tvrdit, že v britském akademickém prostředí by dnes jazykovědce víra v nadřazenost takzvaně spisovného, kodifikovaného jazyka nad jeho jinými variantami zcela zdiskreditovala.

Kde začal váš zájem o lingvistiku? Co vás na vašem oboru baví?

Pamatuji si, že jsem si do školky několikrát z domova přinesl obrázkový anglický slovník a rád si vytvářel vlastní tajné řeči, které ale nebyly nijak zvlášť strukturované. Nejspíš se mi něco líbilo na tom, že různí lidé stejným věcem říkají jinak. Od malinka jsem s rodinou každoročně jezdil na dovolenou do Veľkého Mederu, maloměsta na slovensko-maďarském pomezí, kde většinu obyvatel tvoří etničtí Maďaři. Nesrozumitelnost jejich jazyka mě fascinovala. Stejnou fascinaci cítím dnes, když se mi podaří najít v jazyku skrytý systém. Tím nechci ani trochu říct, že mám rád, když věci pasují do kolonek a řídí se železným řádem. V jazycích je něco velmi lidského, nedokonalého a ne zcela uchopitelného, co mě přitahuje. Všechny řeší ty samé kulturní potřeby, ale každý úplně jinak. Proto mě tolik baví práce s méně známými jazyky a dialekty.

Spolupracoval jste na přípravě londýnského provedení Janáčkovy Lišky Bystroušky - jakým způsobem vás dirigent oslovil?

Mám velmi rád současnou klasickou hudbu a v Edinburghu se mi poštěstilo spřátelit se s pianistou a skladatelem Simonem Smithem, který se na modernu specializuje. Jeho prostřednictvím mě dirigent Garry Walker oslovil, pár týdnů před tím než začal Bystroušku v Londýně zkoušet. Dirigent by se měl naučit správně přečíst libreto, většinou si však vystačí s italštinou a němčinou. Ne tak u Bystroušky, která je nejen ve spisovné češtině, ale z velké části v líšeňském nářečí. Naše spolupráce byla proto kombinací mého přednesu, nahrávání, fonetického a fonologického výkladu, pouček o nářečí, kulturním prostředí a tak dál. Doufám, že to k velmi vřele přijatému konečnému tvaru alespoň malou troškou přispělo.

Je čeština pro cizince vůbec pochopitelná?

Delší dobu si všímám, že rodilí mluvčí angličtiny mají nepřekonatelné problémy s ď, ť nebo ň a nepomáhá, ani když je nutíte přehnaně vyslovit slovo „new“. Ty hlásky v mnoha dialektech angličtiny pro české ucho skoro zazní, pro to britské jde však o zvuky nedosažitelně exotické, stejně jako třeba ř. Právě v Bystroušce jsou ale nářečí docela funkční. Na několika místech signalizují nejen původ, ale i společenské postavení, přičemž ta samá osoba často v různých situacích mluví jinak, což asi dělá v každodenním životě i mnoho z nás. Na to jsem vždy upozornil, ale silně pochybuji, že by si toho cizinec bez větších znalostí jazyka všiml.

Jaké jsou vaše další aktivity mimo školu?

Stále se snažím najít čas na vlastní tvorbu v médiích. A v současné době ze sebe soukám scénář k filmu v gaelštině, který bych chtěl přihlásit do národní soutěže. Vyvíjím také dobrovolnickou činnost v družstvu SHRUB, které redistribuuje nepotřebné věci zpět do studentské komunity. Teprve v Británii jsem poznal opravdu konzumní kulturu. Mladí lidé si tu jsou schopní koupit téměř cokoliv jen na jedno použití, takže skoro nové výrobky končí na skládce. Každý rok proto sbíráme nepotřebné věci od odcházejících studentů a v září pak pořádáme akci Freeshop, kde si najdou nové majitele mezi novými studenty. Sám jsem si tak minulý rok vybavil kuchyň. Dál pomáhám například na festivalu tradičních skotských umění. Organizace kulturních akcí mě baví, proto se snažím najít si práci či dobrovolnické uplatnění v edinburských klubových kinech.

Ve Skotsku místním studentům hradí školné vládní organizace. Přispívají i zahraničním studentům? 

Studenti z Evropské unie mají ve Skotsku tu výhodu, že jim vládní organizace hradí školné stejně jako studentům skotským. Na rozdíl od zbytku Velké Británie tedy student potřebuje finance na životní náklady, ale bez předcházejícího několikaletého pobytu v zemi na ně nemůže získat půjčku. Já osobně jsem se kromě Projektu Univerzity Nadace The Kellner Family Foundation přihlásil také do programu Scholarship Nadace Zdeňka Bakaly. Všem bych doporučil stejný postup, žádná nevraživost nepanuje. Samozřejmě jsem zjišťoval, zda bych nemohl získat finance od univerzity samotné, ale tato stipendia většinou bývají vázána na konkrétní obory či konkrétní země – je potřeba důkladně si projít stránky školy, případně napsat odpovědnému oddělení. Jedné známé se povedlo získat část financí z jediného všeobecného bakalářského stipendia, takže se vyplatí to zkusit.

Jste absolvent gymnázia Open Gate. Mají podle vás studenti Open Gate vyšší šance získat stipendium nadace na vysokoškolské studium?

Na Open Gate nám všem bylo od samého začátku prezentováno studium v zahraničí jako reálná možnost. Byl jsem párkrát tázán, jestli je pro někoho, kdo na tuto školu nechodil, těžší získat stipendium. Na to odpovídám: podmínky a nároky jsou stejné. Studenti Open Gate jsou ale možná lépe připraveni, protože jsou podobně vysoké nároky zvyklí uspokojovat v každodenní výuce, nemluvě o IB programu. Studenti z jiných škol musí odvést opravdu hodně práce nad rámec svých povinností a sami se k tomu motivovat. Za to, musím se přiznat, mají můj obdiv.

Chcete se vrátit do Česka? Mají u nás humanitní obory dostatečnou prestiž?

Lingvista se vždy nejlépe uplatní v dobře vybavené instituci, která mu dovolí odvádět kvalitní výzkumnou práci, publikovat a předávat své znalosti. Prestiž pro mě není příliš směrodatná, jde mi hlavně o kvalitu. Přes má předchozí ostrá slova vůči Univerzitě Karlově nemůžu říct, že by má motivace ke studiu v zahraničí měla co dočinění s nedůvěrou v české univerzity. Jde spíš o to, že intenzita výzkumu je v Británii přece jen podstatně vyšší. Velkou roli samozřejmě hrál také můj zájem o malé jazyky a keltskou jazykovou rodinu. V Česku bych mohl studovat maximálně irštinu, a to jen tak mimochodem (Josef Baudiš by se v hrobě obracel!). Ale magisterské, případně doktorské studium na Masarykově univerzitě je pro mě ve hře. Naštěstí mám ještě pár let čas, abych se rozhodl. Jazyková situace v Česku je podle mého názoru zajímavá a studoval bych ji raději než angličtinu, ale například právě Edinburgh má velmi kvalitní program. Stejně tak si říkám, že hrůzovláda spisovné češtiny ve školách sama neskončí. S trochou nadsázky mě tedy moje země možná skutečně potřebuje. A až jednou napíšu text podobný tomuto ve svém rodném nářečí a nikomu to nebude připadat divné, tak pak budu moct zemřít.

Tak byste popsal svůj vysněný cíl?

Donedávna jsem ne úplně vážně říkal, že bych chtěl být sir David Attenborough jazykovědy. Dnes už to je trochu neuctivé, ale platí to pořád. Nesmírně by mě těšilo popularizovat otázky jazyka podobně, jako to dělají jiní třeba v oblastech biologie, psychologie, archeologie atd. Jak mezi dospělými, tak mezi dětmi. Zatímco mnozí z nás měli knížky o dinosaurech a vídali v televizi populárně naučné dokumenty o fyzice, na jazyk se často zapomíná, bereme jej jako fyziologickou funkci. Přitom si představte, jaký pozitivní vliv by respekt a otevřenost k různorodosti jazyka měl na mezilidskou komunikaci! To jsou ale takové fantazie. Ze všeho nejdříve chci dosáhnout na doktorský titul a uchytit se na akademické půdě. Až pak přijde čas na křížové výpravy.

Blog studenta Jakuba Musila