Aktuality| Čtenářství a pisatelství

Čtenářství a pisatelství

23. března 2018 Čtete text, který jsem musela (já, autorka textu*) napřed napsat, abyste ho mohli číst.


I všecko ostatní, co čteme, musel před tím někdo napsat. Malé děti dřív píšou, než čtou. Používají vlastní znaky. A dobře vědí, co napsaly, a moc rády vám to přečtou.

Písma se vyvinula také tak, že nejprve někdo měl potřebu něco si zaznamenat, co teprve poté četl. Říká se, že písmo je první technologie, která zcela proměnila svět.

      

V České republice se v posledních letech věnuje velká pozornost čtenářské gramotnosti. Z toho máme ve čtenářském týmu projektu Pomáháme školám k úspěchu radost. Mnozí tvrdí, že samozřejmou součástí gramotnosti přeci je i pisatelství, ale nikde to není moc vidět. O dílnách psaní ví pár zasvěcenců, psaní ve škole mívá podobu slohu, zařazovaného spíše okrajově, anebo vedeného jako nácvik slohových útvarů, a učitelé sami bývají zběhlými pisateli jen zřídka. V dílnách čtení se psaní objevuje jako nástroj čtenářské odezvy, a je to dobře. Ale zároveň to není vše, co pro pisatelství našich dětí můžeme – a máme – dělat. Ve čtenářském týmu jsme již docela prozkoumali čtenářství, a potřebujeme ho nyní propojit s pisatelstvím, které trpělivě vyčkávalo na chvíli, kdy nám začne vážně scházet.

  

Jak říkat gramotnosti, kterou máme na mysli, když nechceme použít termín, který v tuto chvíli vnímáme jako nevýstižný, tedy „čtenářská“, ale chceme vnímat sceleně čtení, psaní, případně i naslouchání a mluvení? Prostě gramotnost? Tím, že bude bez přívlastku, vrátí se jí částečně původní smysl – gramotný je ten, kdo umí číst a psát a dokáže tyto dovednosti využívat pro své životní potřeby.

  

Ve skupince učitelů, kteří se s dětmi o systematické pisatelství pokoušejí na všech stupních škol (a nejde o školní slohy …), jsme přišli na to, že:

(1) Vyjadřovat se skrze vlastní psaní je pro děti přirozené, od malička k psaní tíhnou (viz obrázky textů dvou malých pisatelek). Pokud to podchytíme a poskytneme dětem citlivou podporu, odhadem osmdesát procent dětí píše s radostí, a zbývajícím lze pomoct, aby se jako autoři „našli“. Jednodušší je to na prvním stupni, na druhém nejsou tak dobré podmínky pro to, aby se z nepsavců vychovali pisatelé. Ale i tam to jde, a když tušíme jak na to, jde to i překvapivě rychle.

(2) Klíčovou roli pro pisatelství jednotlivého dítěte hraje společenství pisatelů (autorů), které se ve třídě vytvoří. (Podobně děti vypovídají i o čtenářském společenství – mnohé radši čtou ve škole mezi čtoucími spolužáky než samy doma.)

(3) Společenství pisatelů potřebuje pro svou dobrou funkci bezpečnou třídní atmosféru. Ta se právě díky psaní vytváří snáz, pokud to učitel umí zařizovat.

(4) K pisatelství je potřeba přistupovat podobně jako ke čtenářství: nejprve je potřeba dětem otevřít prostor pro to, aby mohly získat pozitivní zkušenost s vlastními texty – tedy aby se přesvědčily, že jsou s to něco psát, dokončit to a ještě to přečíst druhým a získat pozitivní odezvu. Na jejich zkušenosti pak lze stavět další rozvoj.

(5) Postrádáme systém, který by nám pomáhal vědoměji a cíleněji posouvat děti v pisatelství vpřed. Možná nám naopak přebývá dosavadní pojetí psaní jako zmechanizovaného slohového výcviku.

(6) A máme otázku: Musí být dobrý učitel psaní sám zkušeným autorem?

 

Hana Košťálová

 

* Napodobuji figuru Erlenda Loea, kterou používá v románu Náklaďáky Volvo.

Fotky jsou ze setkání čtenářského týmu nad pisatelstvím 16. 3. 2018.

DSC06340.JPG
Zpět na hlavní stránku