Naši stipendisté| Zuzana Leopoldová| Z ospalé vesničky do víru velkoměsta
27. listopadu 2013 Zuzana Leopoldová

Z ospalé vesničky do víru velkoměsta

Klasická úvodní konverzace prváků na vysoké škole (zejména v Londýně) musí povinně obsahovat tři různé informace: jméno, zemi původu a obor. První dvě položky jsou pro mě jednoduché (po zmínění Česka nebo Prahy naštěstí obvykle následuje buď “wow, I’ve been there and it was so amazing!”, nebo “oh god I’ve always wanted to go!”). Pak ale následuje problém, a tím je můj studijní obor. Pod názvem European Social and Political Studies, zkráceně ESPS, si totiž nikdo nedokáže představit nic moc konrétního. A tak přichází na řadu sáhodlouhé vysvětlování, co že to vlastně je.

První univerzita v Londýně a první instituce v Anglii, která začala přijímat všechny nadané studenty bez ohledu na jejich původ, náboženství či pohlaví, vymyslela tento obor jako flexibilní alternativu k Oxbridgeskému PPE (Philosophy, Politics and Economics). V rámci programu v prvním roce studujeme úvod do různých humanitních oborů, mimo jiné do antropologie, ekonomie, zeměpisu, dějepisu, mezinárodních vztahů, práva, filosofie a politiky. Můžeme si vybrat, zda se chceme specializovat již od začátku, nebo začít studiem dvou jazyků a specializaci si vybrat až v druhém roce. Já volila druhou možnost, a tak se teď učím španělštinu a arabštinu.

Na španělštinu jsem se těšila ze všeho nejvíc. To jsem ale nevěděla, že školní rok zahájíme překladatelstvím ze španělštiny do angličtiny, což je pro jediného ne-angličana v hodině, s přirozeně menší slovní zásobou, než mají rodilí mluvčí, rozhodně výzva. Největší radost mi tedy dělá arabština, která, navzdory tomu, že ji studuji pouze jako vedlejší jazyk, má větší hodinovou dotaci než španělština (můj hlavní jazyk) a ve které dělám viditelně (i slyšitelně) rychlejší pokroky. Můj hlavní předmět, ESPS, slouží jako ukázka všech oborů, ze kterých budu moci ve druhém roce volit. Mezi favority zatím řadím právo a antropologii.

Teď už ale k tomu, co se tu od mého příjezdu událo. Na rozdíl od prváků na většině ostatních Londýnských univerzit (je jich dohromady úctyhodných 43) jsem měla již od začátku neskutečnou výhodu - školou garantované ubytování v prvním roce studia. Vyhnula jsem se tedy únavnému shánění vhodných spolubydlících a hlavně bytu, jehož nájem by nebyl příliš krutý ke značně omezenému studentskému rozpočtu. I tak se mi ale protočily panenky, když jsem zjistila, že za velmi skromnou místnůstku v bytě, který sdílím s dalšími čtyřmi lidmi, platím skoro dvojnásobek toho, co někteří moji bývalí spolužáci platí na univerzitách ve zbytku Spojeného Království. A ti k tomu mnohdy ještě dostanou dvakrát denně najíst. Poštěstilo se mi ale a byla mi přidělena kolej na okraji Regents Parku, druhého největšího parku v Londýně. Toho patřičně využívám a pravidelně ho v šestikilometrových okruzích obíhám, abych natrénovala na dubnový londýnský maraton. Cesta do školy mi odtud pešky trvá pět minut, do centra Camdenu dvacet a na Oxford Street, (z nepochopitelných důvodů) nejoblíbenější nákupní ulici, jakbysmet.

Na konci Fresher’s Weeku, týdne, na který univerzita vědomě neplánuje žádné přednášky, a v jehož průběhu jsou informační schůzky mnohými studenty vnímány spíše jako dočasný azyl po ztrátě klíčů na jednom z bujarých večírků, mě, stejně jako spoustu dalších, skolila takzvaná “fresher’s flu” (neboli únava nahromaděná za několik probdělých nocí, maskovaná za chřipku). Pak už začala natvrdo škola, což ale evidentně spousta studentů, kteří bydlí na mé koleji, zřejmě nepochopila. Jinak si totiž ten každonoční kravál od půlnoci do čtvrté hodiny ranní nedokážu vysvětlit. Pět překvapivě teplých a slunečných týdnů uplynulo jako voda a je tu Reading Week, týden určený pro ještě intenzivnější studium před prvními zkouškami a hlavně týden, v jehož průběhu se studentni marně snaží dohnat vše, na co doposud neměli čas. 

Ačkoli mám v běžném týdnu jen 10 vyučovacích hodin, ve svém “volném” čase se rozhodně nenudím. Nejen, že mi škola malou hodinovou dotaci vynahrazuje dosti intenzivním samostudiem, ale přihlásila jsem se i do různých mimoškolních klubů a spolků. Plánuji tedy lokální kampaně pro UNICEF, chodím do centra pomoci uprchlíkům a jsem členkou klubu právníků. V neposlední řadě jsem úspěšně prošla náročným výběrovým řízením a začala pracovat pro UCL Alumni Relations Office. Skloubit vše efektivně dohromady je těžké, prozatím to tedy odnáší můj spánek.

Doposud si mé nové městské působiště díky štědré podpoře nadace The Kellner Family Foundation nadmíru užívám. Po osmi letech strávených v uzavřeném areálu v přírodě je pro mě, městského tvora, Londýn (i s občasnými horami odpadků, nevyhnutelným dopravním zmatkem a hlukem, hromadami lidí a přemrštěnými cenami) doslova rájem.

 

Všechny blogy

Zpět na hlavní stránku