7. ledna 2015 Zuzana Leopoldová

Trable v ráji

Poté, co jsem kvůli zhoršené politické a bezpečnostní situaci byla nucena zrušit mou plánovanou výpravu do Libanonu, kde jsem měla vypomáhat v syrském uprchlickém táboře, byla jsem smířená s tím, že po několika letech strávím zase jednou léto v mém rodném Slaném. Mé neštěstí však udělalo radost mým rodičům, kteří se tak mohli těšit, že se jejich jediná dcera ukáže po půl roce zase jednou doma.

Po třech dnech strávených v Čechách mě ovšem začalo hryzat svědomí, že se flákám. S těžkým srdcem jsem se rozloučila s máminou kuchyní a poličkami plnými knih a zamířila zpátky domů, do Londýna. Našla jsem si práci a ve volných chvílích využívala netypicky krásného letního počasí a společně s mou spolubydlící Alice postupně detailněji začala prozkoumávat Londýn.   

Tím ale romantická představa léta v Londýně končí. Kdo si myslí, že největší šok člověk zažije při přechodu ze střední školy na univerzitu, neskutečně se plete. V prváku se totiž všichni k člověku chovají jako k dítěti – ubytování, studijní materiály, ‘orientation’, vše naservírované na stříbrném podnose. V ceně za kolej je zahrnut nejen nájem pokoje, ale i všechny energie, voda, internet, kuchyňka, pravidelný úklid a odnos odpadků, mnohdy třikrát denně teplé jídlo a dvacet čtyři hodin otevřená recepce. Pro mě se tedy v tomto ohledu od pohodlného života v Open Gate nic moc nezměnilo. Druhák měl ale pro mě v rukávu připravenu spoustu překvapení.

Pronajatý londýnský byt byl v létě opuštěný jen několik málo týdnů. Po otevření dveří na nás ale i přesto na stole čekala nezanedbatelná hromádka neotevřených tlustých obálek, převážně účtů. Elektrika, voda, plyn, council tax, zaregistrujte se tady a tamhle, jeden, dva, tři různé dopisy od naší realitní agentury. XY přijde zkontrolovat boiler. XY nemohl zkontrolovat boiler, protože nikdo nebyl doma. Zavolejte a co nejdříve si domluvte náhradní termín. To samé s plynoměrem. Upomínka za čtrnáct dní nezaplacený účet a hele! Prošvihly jsme i druhý termín, dávají nás k soudu. Zásilka nemohla být doručena, vyzvedněte si ji do dvou týdnů na poště, jinak bude zaslána zpátky odesilateli. Dva týdny ale před týdnem uplynuly. K tomu všemu v domě žádný internet. Bezva. “Děkujeme za registraci, Váš nový router zašleme za tři týdny a naše služby můžete začít plně využívat až za čtyři.” Mám být v Londýně měsíc bez internetu? To přece nemůžete myslet vážně! (Mysleli.)  

Opravdu snad nic jiného nervy člověka neprověří tak, jako zjištění, že dluží tisíce za účty a má kvůli tomu potenciálně na krku dvě soudní řízení. Všechno zlé je ale k něčemu dobré.  Po infarktové půlhodince strávené otevíráním jednoho psaní za druhým jsme vše sepsaly, postupně každá zaplatily nekřesťanské peníze za všemožné poplatky a měsíc bez internetu využily k hledání kaváren ideálních k práci, návštěvám galerií, trhů s jídlem a nekonečným procházkám.

Teď už ale k tomu, proč vlastně v Londýně jsem – k tomu, abych tu neskutečnou příležitost (studium na UCL), která se mi naskytla i díky pomoci Kellner Family Foundation (znovu a opět děkuji!), přetavila ve zlato (bakalářský diplom). Ve druhém ročníku pro mě byla volba předmětů o něco volnější než v tom předešlém. Po (pro UCL tak moc typické) naprosto zmatečné registraci předmětů, která probíhá jak hezky z pohodlí domova po internetu, tak i stáním v nekonečné frontě a zapsáním se na papír, jsem v první den školy neměla potvrzený žádný předmět. Ani jeden. Vše se naštěstí rychle vyřešilo a já mohu s hrdostí říct, že díky mé urputnosti mám všechny předměty, které jsem si původně zapsala, a to i ty, o kterých mi bylo pěti různými zaměstnanci školy řečeno, že si je zapsat nemůžu, protože je nemám povinně a je na nich přetlak.  V prvním semestru se tak zaměřuji na globalizaci (a její dopad na kulturu a životní prostředí) a právo a politiku v Evropské Unii. K tomu navíc pokračuji ve studiu jak španělštiny, tak i arabštiny. Jen čas ukáže, jestli to za to všechno pachtění stálo.
 

Všechny blogy

Zpět na hlavní stránku