Naši stipendisté| Viktorie Licková| Rolničky, rol.. Ne, ještě ne!
10. listopadu 2014 Viktorie Licková

Rolničky, rol.. Ne, ještě ne!

Je po Halloweenu, blíží se Vánoce a s nimi i návrat domů. Je fascinující, jak rychle čas utíká, když se člověk dobře baví. Začněme ale od začátku.

V červenci jsem obdržela přijímací dopis od Coventry University, školy umístěné v pravém centru Anglie (Coventry je téměř nejvzdálenějším městem od pobřeží). Tím to všechno začalo. Žádné letní prázdniny pro mě nebyly tak stresující jako ty letošní; bylo třeba zařídit ubytování, koupit nezbytnosti (adaptér do zásuvek je jedna z nejdůležitějších), zarezervovat jízdenky, vytvořit první domácí úkol, sbalit se a hlavně se nezbláznit. A bylo! Najednou jsem seděla v autobusu, přijela do milovaného Londýna a několikrát přestupovala v metru s třicetikilovým kufrem v ruce. Následovala cesta vlakem a byla jsem tu, v místě, kde snad budu moct pracovat na svých snech.

Upřímně řečeno jsem byla velmi překvapená počasím. Jsem zvyklá na posměšky ze strany rodiny i kamarádů, že tu samozřejmě pořád bude pršet a že bych si vážně měla pořídit holínky, a předpokládala jsem, že tak tomu opravdu bude. Ale světe div se, do poloviny října (tj. první měsíc mého života v Anglii) nepadla ani kapka. Možná jedna, maximálně dvě. Podzim je mé nejoblíbenější roční období, ale zdejší slunečné a víceméně teplé počasí mě naprosto ochromilo a dodalo hodně mé momentální lásce ke Coventry.

Přijela jsem o týden dřív, takže jsem mohla strávit celý první týden chozením po městě, zkoumáním zapadlých koutů, sezením ve zdejší rozbořené katedrále a nasáváním atmosféry. A potom začalo vyučování samotné. Tedy ne docela, „freshers week“ je spíš divoká smršť nových vjemů, lidí, kultur a také pravidel, kterých se bude třeba držet. Pro mě v tomto smyslu dopadlo všechno báječně. Hned na začátku jsem se začala bavit s několika holkami, které jsou mými kamarádkami doteď a snad už jimi i zůstanou. Učitelé by nemohli být lepší a to jsem měla za posledních pár let „nasbíráno“ několik opravdových učitelských klenotů.

Kurz samotný je zatím neuvěřitelně fascinující, začali jsme jednoduchým kreslením čar a kruhů, pokračujeme přes výrazy obličeje a těla až ke krátkým komiksům a návrhům knižních obalů. Nikdy jsem si nemyslela, že by ostatní spolužáci měli zásadní vliv na vnímání učiva, ale prostředí, kde všichni vědí jaký je rozdíl mezi 2H a 2B tužkou je inspirativní a povzbuzující.

V rámci studia si také musíme každý rok vybrat jeden předmět (modul) navíc, který tu nazývají Add+vantage moduly. Výběr je velký a všechny možnosti slibují schopnosti výhodné v konkurenci nebo jen ve vlastním podnikání a tvoření. Já jsem si pro letošní rok vybrala modul z kategorie dobrovolnictví a to pomoc při čtení dětem ze základní školy. Děti zbožňuji, čtení taky, takže volba to byla jasná a nemůžu se dočkat ledna, kdy budeme rozřazeni do škol a opravdu začneme.

Co dodat, jsem šťastná. Příležitost tady studovat je jednou z nejlepších co jsem kdy dostala a byla to trefa do zlatého (můžu ještě dodat, že studium na Open Gate bylo mé předešlé zlato). Nadaci The Kellner Family Foundation patří můj velký dík, že mi obě zmíněné příležitosti pomohla uskutečnit.

A teď konečně k Vánocům. Vždy se velmi těším na Vánoce, ale nikdy jsem se snad netěšila tak moc jako letos. Uvidím svoji rodinu, své přátele, vrátím se do nejkouzelnějšího období roku a nemůžu se dočkat. Stejně tak, jako se nemůžu dočkat všech svých budoucích zážitků na této úžasné univerzitě.


 

Zpět na hlavní stránku