20. července 2015 Viktorie Licková

Jak to rychle uteklo…

Blíží se konec roku a já mám pocit, že jsem v Coventry už strašně dlouho, ale zároveň vlastně vůbec ne.

Celý druhý půlrok byl hektický a plný různých akcí. Už od února jsme dokončovali projekty; ten úplně poslední, nejzábavnější, byl třídou organizovaný dvoudenní obchůdek s vlastními výrobky a uměním. Já jsem byla zvolena hlavním projektovým manažerem, takže i přes všechny organizační těžkosti jsem byla na naši společnou práci nejpyšnější ze všech. Zkušenosti, které při podobných akcích ve škole získáme, jsou k nezaplacení a shodli jsme se se spolužáky, že si to určitě příští rok zopakujeme.

Počasí je jarní: teplejší, ale deštivější. Na Velikonoční prázdniny jsem ale přijela domů a přivítal mě sníh a nemoc, takže jsem se ráda vracela k nepřílišnému teplu a občasným deštíkům. Po cestě domů jsem se dala do řeči s paní, která zrovna píše dětskou knihu, a byla jsem oslovena, abych ji ilustrovala. Příležitosti jsem se chopila a už jsem začala s prvními ilustracemi, snad to dojde zdárného konce (či začátku mé ilustrační kariéry).

Také jsem ukončila svoji dobrovolnickou činnost v základní škole a psala o celé té zkušenosti esej. Rozloučit se s dětmi bylo emotivní a velmi milé, oba mi přinesli dárek na rozloučenou a popřáli hodně štěstí s ilustrací knihy. Kromě tohoto předmětu jsem též obdržela všechny známky z předmětů výtvarných, které mě velmi potěšily a zajistily mi postup do příštího ročníku.

Na oslavu konce školního roku se v Coventry pravidelně v květnu koná graduační ples. Samozřejmě jsme se s kamarády dohodli, že půjdeme a absolvovali tak scénický (ples se odehrával v ruinách katedrály s překrásným osvětlením) a celkově úžasný ples. V rámci plesu jsme měli k dispozici i volný vstup na některé pouťové atrakce, jichž všichni hojně využívali.

A teď to rázem na pár měsíců končí. Těším se domů, ale přijde mi, že ačkoliv se toho za celý rok hodně stalo, utekl nějak moc rychle. Je zvláštní uvěřit, že příští rok už nebudu tím zmateným prváčkem, který neví, kam má jít a co zařizovat jako první. Slíbila jsem si, že jim budu všem ochotně pomáhat a rozdám jim celou krabici nepotřebných ramínek na oblečení, vím, že mně by to taky pomohlo. Teď už jsem jen zvědavá, co přinese ročník druhý.
 

Zpět na hlavní stránku