Naši stipendisté| Nikola Marková| Začátek nové etapy života
19. listopadu 2013 Nikola Marková

Začátek nové etapy života

Po osmiletém studiu na Open Gate, tvrdé práci k získání IB titulu i české Státní maturity, a více než třech měsících prázdnin, nastal okamžik vydat se na cestu do Glasgow ve Skotsku.

Přestože by cestování letadlem bylo značně pohodlnější a rychlejší, mé rozhodnutí padlo na jiný dopravní prostředek – vlak a autobus. S dvěma pětadvacetikilovými kufry mi cesta zabrala přibližně čtyřicet hodin; to víte, cesta z malého městečka na Moravě do velkoměsta ve Skotsku je dlouhá. Vyrazila jsem vlakem do Prahy a tam přestoupila na autobus směrem do Londýna. V Londýně mě čekalo tříhodinové čekání na další spoj, což bylo po cestě autobusem značně únavné. Při čtení časopisu „Psychologie“ mi to naštěstí ubíhalo relativně rychle. V autobuse do vytouženého Glasgow mě naneštěstí ale ofoukával nepříjemně chladný vánek, což na pohodlí vůbec nepřidalo. Ve společnosti dalšího cestujícího, za poslechu hudby a zamhouření očka mi to uběhlo mnohem rychleji.  Nakonec jsem měla pocit, že cesta zdaleka netrvala tak dlouho. Vřelé přivítání spolubydlících se mi bohužel ten den vyhnulo, neboť byla již noc a snad všichni byli na „legendárních“ party. Musela jsem tedy usínat ještě jako úplná neznámá.

Doneslo se ke mně, že původně koleje sloužily jako vězení a ve skutečnosti tak trochu i místy působí, ale nemůžu si na nic stěžovat (kromě „tenkých“ stěn, kterými projde téměř každé slovo). Zatím nemrznu a ani nebylo třeba tady chodit zabalená do několika vrstev oblečení, takže jsem plně spokojená. Bydlím tu s dalšími devíti studenty. Někteří pochází ze Spojeného Království, ale máme tu také Bulhara, Francouzsku, Řeka, polovičního Australana a Němce, a dokonce i další Češku. Sice máme každý jiné předměty a jiný časový rozvrh, ale i tak se společně mile pobavíme třeba při nasycování hladových krků. Nemůžu zapírat, že by mi nechybělo dennodenně nachystané jídlo ve školní jídelně, ale i samotné nakupování a příprava pokrmů má své kouzlo a vaření může být i hodně zábavné ve svých začátcích.

První týden po příjezdu mě čekal „Freshers‘ week“ sestavený z bohatého programu. Přes den bylo možné zavítat do různých mimoškolních aktivit a „societies“, což nám mělo pomoci vybrat si, jakým zájmům bychom se chtěli věnovat. Nabídka byla vskutku pestrá, ovšem dny jsou příliš krátké na to, abych se mohla věnovat jen zábavě. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla věnovat se tancování, jež vždy bylo mou vášní. Popřípadě, když se najde nějaká ta volná chvilka, můžu si jít zaplavat, zacvičit do posilovny, nebo zajít do sauny, protože permanentka byla zahrnuta v ceně ubytování. A abych nezapomněla na svůj rodný kraj, na svou rodnou zemi, začlenila jsem se do společnosti Čechů a Slováků.

Týden plný zábavy utekl dosti rychle a my museli zasednout do školních lavic. Zde nebylo nemožné nevšimnout si velkého rozdílu oproti Open Gate. Přednášky psychologie a „Earth Science“ probíhají ve velkých učebnách o (odhaduji) sto studentech.  Přesto, že lektoři rádi vtipkují, už zde nepanuje tak rodinná atmosféra jako bývávala v OG. Pouze na tutoriálech z psychologie počet klesne k patnácti studentům, stejně jako na hodinách španělštiny. Možná se ptáte, jak jsou všechny tyto předměty spojené. Ve své podstatě nemají nic společného. Mým hlavním předmětem je psychologie, ze které budu skládat zkoušky k získání diplomu, ovšem do prvních dvou let studia bylo potřeba vybrat si i další dva předměty. Earth Science mě zaujala převážně částí kurikula, a to zkoumáním procesů ve vulkánech, či zabýváním se zemětřesením. A naučit se nový jazyk rozhodně není k zahození v dnešním multikulturním světě. Nároky na studenty nejsou vůbec malé, takže mám spoustu práce. Za čtyři týdny mě čeká první zkouška a s tím pilné přípravy, abych dosáhla svých cílů.

Samozřejmě že život tady není peříčko (být daleko od svých blízkých přátel, od rodiny), ale věřím, že tvrdá práce přináší ovoce. Jakmile si zvyknu na nedostatek slunečního svitu, jenž rychle unavuje, hned půjde vše lépe, a já se, doufám, budu za čtyři roky pyšnit diplomem. Na závěr bych ráda zmínila citaci Maxe Schmellinga; „Proč chci vyhrát? Protože nechci prohrát!“ A ano, je to tak. Nechci prohrát nad tou malou, ale silnou myšlenkou, že občas už je toho na mě moc. Boj by se neměl vzdávat kvůli trnité cestě, která vede k cíli/k výhře.
 

Všechny blogy

Zpět na hlavní stránku