Naši stipendisté| Jakub Musil| Překročení prahu aneb Tha mi a’ fuireach...
22. listopadu 2013 Jakub Musil

Překročení prahu aneb Tha mi a’ fuireach ann an Dùn Èideann

Seděl jsem v autobuse směřujícím na letiště, když jsem si poprvé na emocionální úrovni uvědomil, že odjíždím studovat do zahraničí. Ani rezervace letenek koncem srpna, ani potvrzení o přijetí, které jsem několik týdnů zpátky šel na poštu úředně okopírovat, mne na onu skutečnost nebyli dostatečně upozornili; teprve osmého září, dvě hodiny před odletem, na mne dopadla.

Nepřijmu však sebemenší špetku soucitu, neboť jsem nebyl ani první, ani sám. Celé prázdniny jsem každý krok své přípravy konzultoval s v Británii již studujícími absolventy Open Gate, a stejnou cestu jako já toho dne podnikali rovnou dva mí bývalí spoluškoláci. Rozloučení s rodinami jsme již byli absolvovali doma, ale na letišti na nás navíc čekala skupinka přátel z OG. Mávání se naštěstí obešlo bez slz a odbavení bez obávaných průtahů s rozměry a váhou zavazadel, a do Edinburghu jsme se víkendově přeplněným vzdušným prostorem probojovali ještě před setměním. Po krátké jízdě autobusem a bloudění centrem okupovaným hordami podnapilých studentů (byl druhý večer Freshers’ Weeku) jsme si konečně vyzvedli klíče a poprvé vkročili do pokojů, ve kterých budeme pobývat první rok studia.

Já osobně jsem schválně zvolil ubytování bez jídla (baví mne vařit a nechtěl jsem se vázat na doby výdejů; navíc jde o výraznou úsporu) a v bytové jednotce, tj. nikoliv na kolejích klasického typu: raději sdílím společné prostory s dalšími třemi lidmi než s třiceti. Všichni mí spolubydlící již byli na místě, ale potkal jsem je až postupně v průběhu dalších dvou dnů: jsou jimi Angličan studující jazykovědu a japanistiku a dva v Británii delší dobu pobývající přírodovědně zaměření Poláci. Můj pokoj je větší, než jsem čekal, a i v přicházejícím zimním počasí stále překvapivě dobře vytápěný, jen snad trochu temný. Nábytek je starší, ale v dobrém stavu. Celkově řečeno nudné, ale funkční zázemí. To se však změnilo pár dní nato, když dorazil druhý, větší kufr, který jsem si nechal do Británie těsně před odjezdem odeslat společností Tea House Transport (což mohu jen doporučit, pokud v daném termínu neexistuje let s výhodnými podmínkami pro přepravu zavazadel). Konečně jsem tak měl k dispozici všechno své oblečení a především všechny milé předměty a obrázky, pomocí kterých jsem sterilní univerzitní pokoj brzy proměnil ve své vlastní prapodivné hnízdo.

O bakchanáliích Freshers’ Weeku nechť poreferují mí společenštější souputníci: já se především seznámil s činností zájmových společností a k několika se připojil (např. LangSoc či Highland Society). Důležitou událostí pak byla schůzka s mým osobním tutorem (jenž se zabývá politickou a společenskou pozicí gaelštiny; byl nadšený, když jsem tuto oblast uvedl jako svůj zvláštní zájem v rámci jazykovědy), na které jsem se stal oficiálně imatrikulovaným studentem. Další týden již začala škola. Co se volby předmětů týče, edinburské humanitní programy jsou velmi kompaktní: na dva semestry připadá dohromady 120 kreditů; celoroční předměty mají hodnotu 40 kreditů a ty pouze na jeden semestr 20. V prvním roce se jeden obor často rovná jednomu celoročnímu předmětu, což výrazně zvyšuje přehlednost. Studenti jednooborových programů si tudíž volí dva předměty navíc. Já však studuji program dvouoborový (neboli dva předměty: Jazykovědu 1 a Skotskou gaelštinu 1A), a tak jsem si přibíral pouze jeden. Latina mi bohužel nesedla do rozvrhu a Španělština pro pokročilé by znamenala příliš náročné studium literatury. Nakonec jsem se rozhodoval mezi Sanskrtem a Švédštinou, přičemž konečná volba padla na jazyk současný.

Ne, opravdu není jednoduché učit se dva úplně nové jazyky najednou a ještě k tomu v angličtině. Má to však své výhody: zatímco studenti historie, archeologie či literatury tráví celé noci psaním hlubokých tisícislovných esejů, já stále dostávám za úkol plodit krátká povídání o své rodině, přátelích a koníčcích. Ve vší vážnosti však mohu říci, že intenzivnější jazykový kurz si dokážu představit jen stěží. To, co se naučíme dnes, musíme zítra už ovládat. Zatím naštěstí ke svému údivu toto tempo stíhám; přinejmenším výsledky testů tomu nasvědčují. Jazykověda 1 mne bohužel baví podstatně méně. Můj zájem o předmět v žádném případě neochladl, ale za celý první semestr jsme středoškolský sylabus doktora Kostečky překročili jen minimálně, což je upřímně řečeno nutno připsat poměrně tristní úrovni všeobecného jazykového přehledu britských studentů. Snažím se tedy své akademické potřeby ukájet alespoň četbou doporučené literatury, jejíž úroveň je podstatně vyšší. Pevně doufám, že druhý semestr bude zajímavější.

Samozřejmostí pro absolventa programu IB je také dobrovolnická činnost. Já se například stal členem studentské kooperativy jménem SHRUB (Swap & Re-use Hub), jež navazuje na několikaletý projekt cirkulace nepotřebných předmětů mezi odcházejícími a nastupujícími studenty. Z těchto naprosto nedocenitelných jednorázových sbírkových a redistribučních akcí vzešla myšlenka založit na podobném principu fungující trvalou instituci funkční od letošního září a otevřenou široké veřejnosti. Středobodem naší filozofie je upozornit na nezodpovědnost a neudržitelnost konzumního životního stylu a nabídnout alternativu. Kdokoliv může přijít do našeho krámku a vyměnit své majetky za jiné ve stejné cenové hladině, nebo si prostě jen něco hezkého z druhé ruky koupit. Členové si navíc mohou zdarma odnést například kuchyňské a kancelářské potřeby. Do Edinburghu jsem vycestoval jen se dvěma talíři a příborem, a právě díky SHRUBu jsem náš byt vybavil topinkovačem, cedníkem, vařečkami et cetera. Jsem nesmírně hrdý, že mohu být součástí tak prospěšného projektu, a příjemně mne překvapila míra odpovědnosti, kterou se nám nováčkům zakladatelé nebáli svěřit: mé členství v pracovní skupině pro obchod mi reálně umožňuje rozhodovat o tváři a směřování podniku.

Myslím, že zde mohu svůj nadmíru vleklý popis zabydlování se v Edinburghu ukončit s upřímnou vírou, že jsem vystihl všechny jeho nejdůležitější roviny. Příště mi snad zbude dost místa na vykreslení města samotného a jeho atmosféry, jíž jsem každým dnem znovu očarován. Prozatím se však s vytrvalým čtenářem uctivě loučím. Alba gu bràth!

Všechny blogy

Zpět na hlavní stránku