Naši stipendisté| Anežka Svobodová| “Jak se stát Britem” - George Mikes
30. června 2014 Anežka Svobodová

“Jak se stát Britem” - George Mikes

Letos na jaře se mi do rukou dostala velmi zajímavá kniha, která myslím poměrně přesně vystihuje mé dosavadní dojmy ze života v Británii.

Svůj poslední příspěvek letošního školního roku bych chtěla věnovat srovnání vlastních zkušeností s dojmy maďarského žurnalisty George Mikese, který přijel do Británie v roce 1938 a po vypuknutí druhé světové války již na ostrově zůstal. Jeho satirické vyprávění je poutavé nejen pestrostí popisovaných zážitků a akurátností národních charakteristik, je zajímavé především perspektivou autora, jenž v Británii začínal od nuly jako kontinentální cizozemec. Já jsem sice měla to obrovské štěstí přijít do zázemí univerzity, kde být cizincem není až tak výjimečné, ale i tak jsem zažila jaké to je, když se ocitnete uprostřed neznámé kultury – stále ještě nepřestávám být překvapována.
 
Kniha Jak se stát Britem je rozdělena na tři části, jež vznikaly postupně během Mikesova pobytu v UK a každá z nich v krátkých kapitolách líčí konkrétní národní charakteristiky. K některým tématům se autor po čase vracel, s postupným prohlubováním zkušeností přehodnocoval a dokresloval své soudy. V pozdějších částech rovněž poukazuje na to, jak se předválečná Británie postupně měnila, díky čemuž nevyhnutelně docházelo i k míchání a přeměnám jinak neoblomných zvyků. Já sama musím potvrdit, že dnešní generace studentů se chová v mnoha aspektech otevřeněji a evropštěji než ta, která je popsána v knize.
 
Na druhou stranu mám dojem, že ti “praví” Britové, rozumějte ti s rodovou historií, nehledě na třídu, se svých zvyklostí drží zuby nehty. Ačkoliv mnohé instituce pod vlivem tolerantních inkluzivních politik usilují o začlenění různých kulturních skupin do společnosti, rodilí Britové si pod maskou otevřenosti a lásky k cizímu pevně uchovávají své tradice. Zapojit se do roztomile přívětivé konverzace o počasí není nijak obtížné, zato promlouvat s Britem opravdu otevřeně je o něco náročnější. Znám mnoho Angličanů, Skotů a Welšanů, dokonce je považuji za přátele, ale nemohu říct, že by se mi podařilo proniknout až na dno jejich rezervovanosti a zdvořilostního odstupu. Jinak v konverzacích o počasí Mikes doporučuje hlavně nevyjadřovat nesouhlas a jen přitakat, abychom náhodou neurazili:
 
“A to je červenec! Ráno pršelo, pak na chvilku vylezlo slunce a potom zas, déšť, déšť, prší celý den.”
“Přesně takhle to bylo i v červenci 1936.”
“Ano, také si to pamatuji.”
“Anebo to bylo v osmadvacátém?”
“Ano, máte pravdu.”
“Nebo v devětatřicátém?”
“Ano, přesně tohle počasí…”
 
Nestěžovat si a být pozitivně naladěn je nezbytnou nutností, bez které se daleko nedostanete. “Stěžovat si je naprosto neanglické. Když vás prodavačka (povýšená za své zásluhy do šlechtického stavu) nechá půl hodiny čekat, když se na vás hrubě osopí autobusák nebo úředník na pracovním úřadě, nebo vám číšník přinese úplně vychladlé jídlo, nechte to tak, nic neříkejte.” Jakmile ovšem přistoupíte na takto pozitivní přístup, zjistíte, že namísto českého bručounství denně slýcháváte několik desítek thank you a sorry, ba co víc, jednoho dne se přistihnete, jak také upřímně při výstupu z autobusu děkujete řidiči, že vás svezl. Dojde-li k prostoji nebo chybě, je lepší rovněž poděkovat - stěžování si by bylo chápáno jako velmi závažná kritika podniku, která by byla buď záměrně přeslechnuta, nebo byste mohli skončit s několikastránkovým formulářem Service Quality Evaluation Form, který by váš vztek pomocí mnoha stránek zaškrtávání přeměnil na všeobecnou nenávist k byrokracii. Ač by se vám takové papírování mohlo zdát poměrně škodolibé, o žádnou zákeřnost zde nejde – naopak, většina Britů touží po korektnosti. Ve většině z nich dokonce dřímá jistá nenaplněná touha spasit svět, což se projevuje tradičním pořádáním charitativních akcí či studentskými prodeji koláčků.

Koneckonců se domnívám, že veškeré britské bazírování na tradici a libování si v zavedených pořádcích povede k negativnímu výsledku zářijového referenda o rozdělení Anglie a Skotska. I když je reformátorská skupina separatistů YES velmi aktivní v propagování ideí samostatnosti, jsem přesvědčená, že většina Skotů podlehne negativní kampani šířící strach z ekonomické nejistoty a rizika nestability jak obchodu, tak i budoucnosti v EU. Já osobně bych byla pro nezávislost, jelikož vnímám Skotsko jako zemi s vlastní vizí sociální politiky a s odlišnou kulturní a státní identitou (zúčastnila jsem se jako divačka několika parlamentních debat ve skotském parlamentu Holyrood a musím říct, že se oproti anglickému Westminsteru značně vymezuje - i když to by se asi dalo řešit rozšířením škály devolved matters). Ve skutečnosti se ovšem necítím oprávněná svůj názor moc vehementně šířit, protože o budoucnosti národu by měli rozhodnout jeho obyvatelé, i když technicky vzato bych byla mohla zažádat o volební lístek, který je k dispozici všem občanům EU, žijícím nebo studujícím na území Skotska. Můj skromný tip je, že pro odtržení bude hlasovat 38 %, ale uvidíme, třeba inovátorství a touha po samostatnosti převáží tradice a Skotsko celou Evropu ještě překvapí.

Za jeden z nejpoutavějších fenoménů britské kultury považuje Mikes způsob komunikace, ve kterém se nejen nevyslovuje očividný nesouhlas, ale ani očividná pravda. U citlivých témat je potřeba užít taktické nedovyjádření, kdy pravdu naznačíme a čekáme na understantement, tak, aby za onu myšlenku byl zodpovědný ten, kdo si ji domyslí a ne ten, kdo ji sděluje. Jako protiklad ke kontinentální temperamentnosti uvádí ostrovanskou rezervovanost, kdy mladík vyznávající lásku své milé namísto pokleknutí a dramatických slov suše pronese “Víš co, já proti tobě ale vůbec nic nemám…” Ze své zkušenosti mohu tuto tendenci jedině potvrdit. Mají-li moji spolužáci vyslovit názor na někoho, kdo jim je vyloženě proti srsti, namísto barvitých českých urážek řeknou he’s all right, neboli ‘je v pohodě’.
 
Britové jsou nejen slušní a zdvořilí, také vynikají uměním kompromisu, který je uplatněn ve všech oblastech života. Mikes dokonce nutností kompromisu vysvětluje třeba i proslulá anglická jednoduchá skla v oknech. “Průměrný anglický dům má sice okna, ale bylo by chybou dělat si nárok na dvojitá okna, neboť dvojitá okna by zabránila větrům v pronikání do místnosti, a to by bylo nefér, protože větry by tím přišly o svá přirozená práva. Ústřední topení, prosím, ale nikdy v koupelně, neboť by to bylo nefér k britským mikroorganismům.” Umění kompromisu se promítá nejen do života jedince a jeho konverzací, ale i do fungování státu - třeba britské členství v EU lze považovat vzhledem k počtu výjimek za jeden z dalších kompromisů.
 
“Ku chvále Británie dlužno říct, že je to jediná země na světě, kde se výraz ‘to není fér’ považuje za platný argument. Do jiných jazyků se slovo fair nedá přesně přeložit; i když jsou v nich slova přibližně podobného významu, odchylky jsou značné. Sami Angličané mají potíž vysvětlit, co tohle slovo vlastně znamená.” Slovníky poskytují rozmanité definice a celou škálu synonym, ve funkci přídavného jména může slovo fair mít následující významy: prostředně kvalitní, ne zrovna špatný, slušný, příznivý, slibný, jemný, přístupný i přípustný, otevřený, čestný a počestný, spravedlivý, vzniklý způsobem, který nelze označit za podvodný či nezákonný, uměřený, ctihodný a mnoho dalších, což považuji za celkem férovou (v britském slova smyslu) definici slova. Za trefnou považuji také frázi fair enough, která obvykle bývá posledním slovem konverzace, označujícím předchozí myšlenky za pochopené a přijaté. Zprvu jsem měla dojem, že když už má Brit rozhovoru dost, pronese fair enough, čímž výměnu názoru ukončí ekvivalentem rezignovaného whatever - ‘jó, cokoliv’. Až po čase jsem byla schopna docenit, že se opravdu jedná o neodporující zdvořilostní frázi a ne o nedbalé odbytí.
 
Kniha dále popisuje anglické způsoby stravování, které jsou pro většinou Evropanů nepochopitelné, sklony ke kočkoslužebnictví a zálibu v rituálních nákupních obchůzkách. “Nakupování je společenská, nikoliv obchodní záležitost“ – to mohu jedině potvrdit, neboť většina mých anglických a skotských spolužaček opravdu pravidelně každou sobotu vyráží po obchodech na lov nového oblečení.
 
Stejně jako si George Mikes postupně uvyknul kultuře a manýrům ostrovanů, i já si pomalu začínám zvykat na psí počasí, několik pevně definovaných a druhovým jménem nazvaných typů sušenek (Digestives, Hobnobs, Jaffa Cakes, Gingernuts, Custard Cream, Bourbon, Crunch Creams, Fig Rolls a Shortbread) a troufám si říct, že dokonce nabývám schopnosti provozovat small talk. A i přes to, že si někdy ráda dělám legraci z rysů britské povahy, pomalu, ale jistě k této kultuře tíhnu - mí čeští přátelé mě občas usvědčují z postupné indoktrinace. Nedávno se strhla hádka o tom, jak moc je nesnesitelná paní u okénka metra, která nám odmítla dobít studentskou tramvajenku i přes to, že jsme u sebe měli všechny potřebné doklady. Já jsem ji začala zcela britsky omlouvat, s tím, že to má určitě v práci těžké, že bychom si měli vážit její služby a nakonec jsem ji téměř ještě poděkovala, že s námi jednala fér (zde se právě projevuje dichotomie definice slova fair - být fér může znamenat být slušný a pořádný, i když zároveň ne úplně objektivně spravedlivý).
 
Když se podívám na svůj letní program, vliv britské kultury je zcela nepopiratelný. Prázdniny jsem začala stáží na British Council, dále jsem pomáhala jako dobrovolnice české pobočce The Duke of Edinburgh Award, červenec plánuji strávit výukou angličtiny na příměstském táboře a dále budu průvodkyní (v angličtině) na výstavě na Pražském hradě. Od svého postupně rostoucího britství se tedy již nemohu nijak distancovat - je všude kolem mě. I když někdy naopak trpím sentimentálními záchvaty české národní hrdosti, které mě třeba minulý týden přivedly k vaření mé první rajské omáčky v životě. Nebo také k tomu, že se náš tým českých studentů a zároveň absolventů Open Gate setkával v Edinburghu - na fotografii níže jsem s Kubou a Kristýnou.

 
 
Závěrem chci vyjádřit hlubokou vděčnost za to, že jsem díky Nadaci The Kellner Family Foundation směla strávit dva uplynulé roky studiem v UK - i přes veškeré chyby, kterých jsem se dopustila, věřím, že mi dosavadní studium dalo velmi mnoho cenných zkušeností jak na poli akademickém, tak i v rovině osobní zodpovědnosti za vlastní život. Nemluvě o tom, že jsem mohla poznat britskou kulturu nejen z knih George Mikese.


 

Všechny blogy

2. listopadu 2016

Velkoměsto Londýn

I když je tohle můj poslední školní rok, mnoho jeho aspektů letos zažívám poprvé.

Více
30. června 2016

A je hotovo.

Poslední semestr pro mě byl nekonečně dlouhý a namáhavý, snad ze všech nejtěžší. Když se zpětně...

Více
26. února 2016

Zkoušky, LSE a ekonomické experimenty

Druhý semestr letos v Exeteru začínal velmi brzy, první zkoušky...

Více
16. listopadu 2015

Zpět na univerzitu

Ani jsem si nestačila zvyknout na horké léto a prázdniny utekly jako by se jednalo o pár týdnů...

Více
1. června 2015

Po zkouškách

Druhý semestr jako obvykle utekl neskonale rychleji než ten první - nevím jestli to bylo přívětivějším...

Více
27. února 2015

Etiopský uhelný projekt

Po Vánocích mě čekaly tři zkoušky, které se odehrály všechny v rámci jednoho týdne. Celkem...

Více
7. listopadu 2014

Univerzitní podzim potřetí

Hned po příjezdu do Exeteru mě přivítaly nejrůznější záležitosti...

Více
30. června 2014

“Jak se stát Britem” - George Mikes

Letos na jaře se mi do rukou dostala velmi zajímavá kniha, která...

Více
27. ledna 2014

Povánoční radosti

Mojí první povánoční radostí bylo netradiční zakončení prázdnin prezentací o mé alma mater,...

Více
11. listopadu 2013

Podzim mnoha barev

Podzim bývá obdobím útlumu, kdy teplé a přívětivé léto začne pokradmu nahrazovat studená zimní...

Více
17. června 2013

Ještě před nedávnem bych si nepředstavov...

Ještě v pololetí tohoto roku bych neřekla, že jarní prázdniny...

Více
26. února 2013

Invigilátoři, ekologie a florbal

Kdybych měla napsat jediné slovo, které mi během uplynulých týdnů...

Více
30. října 2012

Život v království

Po dlouhých týdnech prázdnin přišel dlouho očekávaný okamžik odjezdu na univerzitu do Spojeného...

Více
Zpět na hlavní stránku