28. února 2015 Vojtěch Havlíček

Věřte v sebe

Když jsem se rozhodoval co napsat do svého předposledního příspěvku na blog Nadace The Kellner Family Foundation, měl jsem původně v plánu nasdílet trochu elánu a všechny čtoucí povzbudit do studia. Moc rád bych. Jsou ale chvíle, kdy to moc dobře nejde, a tak mě prosím omluvte, dnes to opět nebude na pozitivní vlně.

Už přes dva roky se neúspěšně dostávám z depresí po rozchodu. Vztah mě nabíjel energií, ale já nebyl schopný to samé opětovat. Ve chvíli kdy to celé skončilo, mi těžce onemocněl bratr. Nebylo dobře, ale čekal jsem, že bude brzo líp.

Řešil jsem to všelijak. Nejdřív jsem dokázal zůstat motivovaný, ale postupně se můj život začal drobit jak seschlá houska. Celý následující rok a léto jsem strávil v izolaci. Ve škole jsem šel průměrem nahoru, ale mentálně na tom byl hůř a hůř. Nedokázal jsem kompenzovat, nic mi nepřinášelo radost a vůbec nic nedávalo smysl. Pořád jsem ale držel happy face, věřil, že to přejde, ale bylo to těžší a těžší.

Přes léto jsem dostal skvělou pozici v kvantové informaci a zároveň programoval. Pořád jsem ale utíkal sám před sebou. Vydělával jsem dost peněz, abych si mohl dovolit cestovat a tak jsem si polopracovně lítal po Evropě, jen abych zjistil, že mě to samotného vůbec nebere. Nebylo s kým sdílet. Chtěl jsem se jenom zavřít do kanceláře a díky práci přestat myslet na všechno, o co jsem přišel. Před sebou jsem neměl žádné plány, nic co by mě táhlo dopředu. Prázdno.

Přišel další rok. Začal jsem se angažovat v naší Czech & Slovak society, což mi hodně pomáhalo. Ve škole jsem si toho nabral hodně a všechno to vycházelo. Bylo to fajn ...

... až do Vánoc. Opět jsem si od člověka, kterému jsem začínal věřit, vyslechl, že nejsem takový, jaký si myslel, že jsem a že už nemá zájem mě dál vídat.

Mamka před Vánoci skončila v nemocnici. Místo abych odpočíval, jsem se zkratovitě snažil najít oporu, ale nenašel jsem nic. Naši mě přesvědčovali, že musím vypustit a já prvně povolil. Cosi se ve mně taky zlomilo. Byl jsem unavený a dobitý.

Po návratu do školy bylo všechno zle. Zpanikařil jsem, dropnul dva předměty a vzal si nové (oba učili profesoři, kteří v poznámkách a přednáškách nasekali tolik chyb, že mi z toho bylo nanic).

Pak jsem dostal nejhorší hodnocení ze skupinového projektu, který má stejnou váhu jako polovina celého prvního roku (za svojí část jsem dostal 80%, ale někteří borci v týmu dokázali dostat i 40%. Celé se to zprůměrovalo.).

Odmítli mě ze všech PhD pozic v US, na které jsem se hlásil (vlastně to byly TY nejlepší pozice v US).

Z PhD interview v Oxfordu jsem měl opravdu zlý pocit (Kdo by neměl, když interviewer dorazí s houskou v ruce půl hodiny po smluveném čase).

Projekt přestal šlapat tak, jako na začátku a já začal mít starosti se závěrečnou prací. Interview na švýcarské ETH jsem pro změnu pokazil tohle úterý (tady žádné výmluvy).

Začínám tak přemýšlet o studijní pauze, která sice může otevřít spoustu dveří, ale zřejmě utne cestu k vědě. Mrkněte se do článku znova, jak rychle se tohle všechno může stát. Je mi z toho smutno.

Proč vám tohle píšu? Abyste dávali pozor, vedli vybalancovaný život, věřili v lidi, ale ještě víc v sebe. Určitě budete mít víc štěstí a síly, než jsem měl já ;).

A přes aspéro rovnou do aster!

Díky

Zpět na hlavní stránku