Naši absolventi| Vojtěch Havlíček| O bydlení a italských babičkách
28. února 2014 Vojtěch Havlíček

O bydlení a italských babičkách

Druhý příspěvek, který opět začne v malém pokoji dřevěného mobilhousu v jednom malém pueblu uprostřed Nového Mexika, zhruba šest a tři čtvrtě měsíce a jeden den zpátky.

Po každodenní laboratorně-kreativní rutinně medituji nad nabídkami ubytování v Londýně a snažím se sehnat byt. Jsem unavený, dost namotivovaný z laboratoře ale jinak hodně vyčerpaný z ostatního života. Poslouchám do toho všeho Smetanovu Vltavu a potím se ve vedru pod rozpálenou střechou jak kostelní myš. Přikusuji nachos s mletým masem a guacamole, co jsem si udělal k večeři.

Už je to asi třetí týden co hledám. Odesílám zprávy spolužákům, žádosti o flatshare. Plán je jasný - solidně zapracovat na stáži, dokončit třetí ročník a s referencí od Grigoriho zkusit přihlášku na poslední ročník matematického triposu v Cambridgi. Už je to skoro čtyři měsíce, co pracuju naplno celkem non-stop. Nejdřív tvrdé zkoušky, na které jsem se nezvládnul pořádně soustředit v průběhu roku, pak příprava na stáž, kterou jsem vzal asi až moc svědomitě a nakonec samotná stáž, která byla úžasná - jen v celkem odlehlé oblasti světa. Z "normálních" prázdnin moc nezbylo, ale stálo to za to. Jsem jen dost unavený a potřebuju si odpočinout.

První odpověď! Známý mi navrhuje flathshare na Clapham Junction, o trochu levněji než bydlení minulý rok. Přemýšlím o tom. Znamená to každé ráno jezdit vlakem na Victoria Station a odtud metrem. Přemýšlím znovu - budu unavený, strávím půlku dne v metru, vydám se napospas výlukám. Taky si solidně neuvařím, a pokud si neuvařím, budu si muset pravidelně koupit oběd, kterého se pořádně nenajím, a bude za draho. Pokud si ho nekoupím, bude mi zle, a když mi bude zle, škola zase půjde k šípku a já se k pořádné fyzice opět doberu až o svaťáku. Dojíždění taky něco stojí, zvlášť potom, co zase zvedli jízdné. Pokud mám podat výkon, tohle nepůjde. Hledám dál.

Dny se vlečou. Zkouším doporučené ubytování přímo na stránkách Imperialu. Žádám si o kolej, ale suše mi sdělují, že moji žádost zváží až po 30. září - prváci mají přednost. 1. října nastupuji. Děkuji má velevážená instituce. Zkouším psát také ubytovatelům jiných univerzit. Nejlevnější pokoj v jejich nabídce je za £220 na týden, standard vyjde na £250. Hledám dál.

Po dvou týdnech přijde první rozumná zpráva - pronájem pokoje na Edgware Road. Bydlení vychází dráž jak minulý rok, ale pořád levněji než výše zmíněné koleje a navíc jsou v ceně zahrnuty náklady na energie, vodu. S internetem ani televizí nepočítám. Navíc je to na Imperial jen přes Hyde Park a tak ušetřím na dopravě a vařit si taky budu moct sám. Domlouvám se navíc s landlordem, že pokud mi City of Westminster odpustí council tax (jako studentovi), budu platit ještě o fous (respektive o knír) míň. Volám kamarádovi, co zrovna stážuje na Imperialu a posílám ho byt prohlédnout. Sděluje mi, že bydlení je super, jen ho budu sdílet s babičkou, která je přesvědčená, že se jmenuji Wojtyla a jsem příbuzný papeže. Co naplat, je to jediná rozumná nabídka, co mám. Času je málo, z Ameriky toho taky moc nevykouzlím a kamarád zní přesvědčivě. Beru.

První říjen, Londýn. Internet v telefonu nevedu a tak s papírkem v ruce a vším vybavením, co mám v druhé, hledám v Londýně adresu Park West 41 na Edgware Road. Volám bytné a snažím se domu dopátrat. Třikrát projdu kolem sídla, které navenek vypadá suverénně nejdráž ze všech domů v dohlednu, než mi dojde, že Park West nebude ulice, ale jenom jméno domu, ve kterém mám strávit celý letošní rok. Jen já, italská babička, 50 šejků a jejich 150 manželek.

Zpět na hlavní stránku