24. listopadu 2014 Simona Benedetti

Po roce zpátky!

Je středa 17. září a za pár minut odbije půlnoc. Touhle dobou by mělo být již vše připravené pro můj zítřejší odjezd zpět do České republiky.

Já však sedím na posteli, stále ještě v Holandsku a tečou mi slzy po tvářích. Rekapitulace mých právě uběhlých třinácti měsíců mi vhání slzy do očí jenom proto, že všechno má jednou svůj konec. V pokoji je vše tak jak má být. Boty v botníku, postel ještě v jednom kuse a skříň plná věcí. Dávno by to mělo být sbalené a připravené na zítřejší, tedy už dnešní odjezd. Mezitím totiž na nedalekých kostelních hodinách právě odbila půlnoc. Při myšlence, že se můj odjezd přiblížil, že za pár hodin budu již zpět ve starých kolejích a v Čechách, mě dojme ještě více a pro ještě pořádnou chvíli se žádné balení nekoná. Hlavou mi probíhají vzpomínky na přátele, které jsem měla možnost poznat a na všechny příležitosti, které obohatily můj život neskutečným způsobem. V tuto chvíli si uvědomuji, že nejsem připravena, aby tato bezvadná zkušenost přišla ke svému zdárnému konci. Ale hlavně, nejsem připravena na celkový odjezd ze země tulipánů…

Šok
Příjezd zpět do Čech byl pro mě celkem velkým šokem ať už kulturním, jazykovým nebo osobním. Na jednu stranu musím uznat, že mi chyběly české přírodní krásy a hlavně pohled na osvětlenou noční Prahu z Letenských sadů, má rodina a také přátelé. Poté jsem si však všimla, že se tu za ten jeden rok skoro vůbec nic nezměnilo. Vypadá to jako výstup na té samé zastávce po okružní jízdě změn a stejné výstupní zastávce. Musím přiznat, že mi stačil jeden rok na to, abych za svoje místo zázemí začala považovat spíše Holandsko než Prahu. Jiné prostředí mě čekalo i na mé univerzitě. Všechny předměty zpět v češtině bylo něco, z čeho jsem byla vážně vyděšená. Také nějakou chvilinku trvalo, než jsem si na to zpátky zvykla. Nejvíce jsem si však uvědomila, že i lidé v mém okolí musí být v šoku i ze mě samotné. Věřím, že jsem se celkem změnila a dospěla z pohledu osobního, pracovního i jazykového rozvoje. Samozřejmě si uvědomuji, že jeden rok není zas tolik času, aby šok byl veliký, ale je to dostatečně času pro mě, abych si uvědomila, jak velký rozdíl je v životu v daných zemích.

CERN
Z čeho vznikl vesmír? Jak to tam všechno začalo? Jak hromadíme všechny nashromážděné záznamy a jak je po tom všem analyzujeme? Odpovědi hlavně na tyto a mnoho dalších otázek jsem měla možnost slyšet při plánované exkurzi do Evropské organizace pro jaderný výzkum. Původem z francouzského názvu Conseil Européen pour la recherche nucléaire (tzv. CERN) je velmi významným projektem zařízeným již v roce 1954. Evropská laboratoř pro fyziku částic je nejrozsáhlejším centrem částicové fyziky a jistě zajímavost, kterou by si přála prohlédnout většina lidí na světě. Dostat se do Ženevy zřejmě problém nebude pro nikoho, ale navštívit „atrakci“ CERN, to už se jen tak někomu nepoštěstí. Já tu čest naštěstí dostala skrze Unicorn College. Již určitá spolupráce mezi CERNem a Unicorn College existuje a proto nebyl problém vypravit se na výlet i s větší skupinkou, která obsahovala jak studenty Unicorn College, tak i manažery Unicorn Systems. K prohlédnutí nám byl umožněn přístup k detektoru Atlas nacházející se 100 metrů pod zemí s tím, že my měli přístup do 80 metrů pod zemí. Poté nás čekala návštěva IT divize a následná přednáška o ukládání, skladování, transferu a analýze dat, které se stihnou za provoz daného detektoru nasbírat. Musím uznat, že i únavná cesta autobusem dva dny (tam i zpátky), stála rozhodně za to.

I po příjezdu jsem otevřena novým možnostem, plánům a příležitostem. Doufám, že se zase do zahraničí dostanu a třeba i na delší dobu než je jeden rok. Vítejte zpět krásné Čechy a přeci jenom Čechy mé!
 

Zpět na hlavní stránku