25. října 2012 Romana Kašparová

86400 okamžiků

Nejlepší okamžiky cestování nastávají, když se začnete s cizí kulturou opravdu sžívat. To přestáváte vypadat jako turista a hovoříte skrz jazyk (language) srdcem. Nedivíte se rozdílům architektury nahlas a požíváte Guanabany s chutí a rukama, protože je jedno, jestli si pak ruce utřete do trička. Všichni okolo jsou tak trochu ušmudlaní. Definitivně to tady na Panamě má atmosféru a lidé zde mají charakter.

Z osobních i jiných důvodů jsem se rozhodla strávit 3 měsíce na Panamě místo Hondurasu. Konkrétně se momentálně nacházím V Arraijánu, Hogar San José de Malambo, což je jméno dětského domova, kde dobrovolně pracuji.

Malambo je přibližně 7ha areál, kde se nachází dětský domov a škola přístupná pro děti z okolí. Domky jsou tu rozděleny podle barev a také věku dětí. Já bydlím v jednom z nich společně s 9 kluky od 5-9 let. Trávím s nimi hodně času v odpoledních hodinách, kdy se všichni navracíme ze školy. Já osobně tentokrát ne ze školní lavice, protože zde učím angličtinu a tanec a v odpoledních hodinách sportujeme. Anglicky tady neumí nikdo. Tedy kromě učitelky na angličtinu, ale i ta má občas problém porozumět. Škola zde začíná od 7 hodin rána, takže denně vstávám kolem 6:00 a do postele se dostanu kolem 23:00. Je to měsíc a 2 týdny co jsem zde, ale připadá mi to jako půl rok. Ne že by se čas vlekl, jen už jsem rozhodně zapomněla, co je to nuda. Denně se dostanu do kontaktu se spoustou dětí, také s dětmi, které jsou HIV pozitivní. Je moc smutné dívat se na ně, jak si hrají a pořádně nerozumí, s čím musí žít.

Pracují zde jeptišky, takže nesmím nosit žádná tílka ani šortky, což je dost náročné v tomhle vedru. Ovšem každý den tu prší, protože je zde právě zima. Léto začíná v prosinci a končí v březnu. Jako zima mi to ale rozhodně nepřijde. Denně je tu kolem 30°C. Co se týče volného času, tak ten si užívám o víkendech. Sem tam se jedu podívat do Panama city do nákupního centra nebo do kina. Mám dost práce s projekty, esejemi a rozhovory pro univerzitu, ale většinou mi do toho stejně něco vleze. Třeba opět děti. Malujeme si, povídáme si, moc je zajímá, jak všechno funguje v Anglii a v ČR. Povídám jim také o rozdílech mezi DD v Písku a Malambem. Starší děti se snaží mluvit anglicky, což mě těší, protože tady jak už jsem zmínila, je angličtina prakticky nedostupná. Pro děti, které se anglicky opravdu chtějí naučit, jsme s kamarádkou rozjely odpolední dvouhodinovku anglické konverzace. Je vidět, že už po měsíci dělají pokroky.

Také už jsem stihla onemocnět. Dostala jsem 5 injekcí antibiotik a po 3 týdnech jsem dostala chřipku. Vyvrkla jsem si kotník před 14 dny, ale už jsem zas na nohou a čilá.

V Malambu jsem do konce října a poté odjíždíme na jih Panamy do San Tablas, kde budeme pracovat ve středisku pro zachování a ochranu želv. Moc se na to těším, určitě to bude zase jiná zkušenost. Ale o té Vám povím, až ji budu mít. Prozatím napřečtenou!
 

Zpět na hlavní stránku