7. prosince 2012 Nela Riessová

Nedojezený dort

Zimní semestr končí za pár týdnů a já si nepamatuji ani jeho začátek. S příchodem posledního ročníku jsem se rozhodla vymačkat Oxford do poslední kapky. Začala jsem psát pro studentské noviny The Oxford Student, stala jsem se členem Oxfordské Česko-Slovenské společnosti, chodím na veřejné přednášky Oxfordské Univerzity, píši bakalářskou práci na téma Češi žijící v Oxfordu, a aby toho nebylo málo, tak si po středečních večerech prohlubuji vědomosti v německém jazyce.

Do toho všeho mi bliká červený maják magisterských studií a jejich přihlášek. Nicméně, je tady pár malých okamžiků, které přečnívají nad důležitostí těch výše zmíněných.

Je sedm večer a stojím před Hertford college. Večerní obloha si oblékla tmavě sametovou modř, na které se mihotají malé hvězdy. Studenti v černých hábitech přicházejí a odcházejí, někdo projíždí okolo na kole, smích doléhá z dálky a v tom všem jakási spokojenost proplouvá vzduchem. Postupně vidím známé tváře, které se vyjasňují ze tmy. Společně čekáme na poslední a nejdůležitější osobu. Jistá tichá nervozita stoupá, ač to nikdo nevysloví. V průběhu konverzace každý pošilhává po kolemjdoucích, kdyby náhodou…. Najednou se přede mnou objeví Eva Jiřičná. Tichá dáma v černém kabátě a okrově žlutou šálou. Má na prstě i ten skleněný prsten…. Myslela jsem, že je vyšší. Během večeře ji přítomní studenti zaplavili otázkami, dychtiví znát její názory. Nedojedla dezert, ochutnala dvě, možná tři malé lžičky šlehačky……Na konci její návštěvy se s námi rozloučila s vlastním plánem, který odhaluje tajemství procesu práce architektů. Při pohledu na krkolomný nákres plný šipek, klikyháků, spirál a jakéhosi moře potu mě okamžitě napadla má bakalářská práce. A ostatně, její nákres výstižně popsal jakékoli úsilí v životě, plné spletitosti, nejistoty a mrtvých bodů, kde se do cíle skoro nikdy netrefíme úplně.

 


 

Zpět na hlavní stránku