Naši absolventi| Martin Bucháček| Tak trochu jiná Británie
2. července 2014 Martin Bucháček

Tak trochu jiná Británie

Představme si, že Rakousko-Uhersko se po první světové válce tak zcela nerozpadlo. Masaryk západní velmoci nepřesvědčil o nutnosti vytvoření samostatného společného státu Čechů a Slováků a rozpadající se mocnářství zmobilizovalo své poslední síly, aby si svoji průmyslově nejvyspělejší část udrželo. Nyní žijeme ve Spojeném císařství, cizincům donekonečna vysvětlujeme, že jsme Češi, a ne Rakušané.

Přestože se nám v takovém soustátí hospodářsky daří, jedna politická strana nadchne významnou část veřejnosti myšlenkou, že si chceme přece jen vládnout úplně sami. Nejspíše tím na čas přijdeme o výhody členství v Evropské unii a naše nová měna pravděpodobně výrazně oslabí, ale prý to stejně stojí za to. Toto je samozřejmě na hony vzdálené současným tématům, o kterých se v české kotlině mluví, ale tento hypotetický historický vývoj nám nabízí možnost pochopit, co asi nyní čtyři milionů Skotů cítí před svým zářijovým referendem o nezávislosti.

S kamarády jsme se letos výletem do Skotska odměnili za vyčerpávající zkouškové období na Cambridge. Na vlastní oči jsem tak měl možnost vidět, že se tam nyní děje něco významného. Řetězec Lidl láká do svých obchodů zákazníky svojí veřejnou podporou nezávislosti (v praxi to vypadá asi tak, že své prodejny ozdobil skotskými vlaječkami a v chladicích boxech rozšířil nabídku skotských ryb) a své místo si našla i demagogická kampaň prohlašující, že je nejvyšší čas se odtrhnout, než skončí 100 000 skotských dětí v chudobě.

Politika naštěstí zatím neproniká do života ve staré části Edinburghu. Tradičně oblečení hráči na dudy zde stojí vedle obchodů, kde vám za několik málo stovek liber udělají na míru kilty pro volný čas i formální příležitosti. Historické centrum je vystavěno v několika výškových úrovních nad sebou, silnice se míjí pomocí různých nadjezdů a viaduktů, a u většiny budov tak nelze jednoznačně určit, kde mají přízemí a kde už sklep. Na nejnižší úrovni byla postavena železnice a nádraží, a proto je návštěvník při příjezdu okamžitě ohromen tím, že budovy jsou zde asi tak pětkrát vyšší než v Anglii.

Hranice mezi Anglií a Skotskem byla pravděpodobně vytyčena se zvláštní opatrností. Jakmile vlak z Londýna mine bod na trati, kde už možná za rok bude požadován cestovní pas nebo rovnou platné vízum, nudné pastviny, postupně se svažující k moři, vystřídaly příkré skály a v dálce jsme mohli spatřit neobydlené ostrovy. Po dni stráveném v Edinburghu jsme se ale vydali přesně opačným směrem – k ostrým štítům hor na západním pobřeží.

Národním parkem Loch Lomond začal v porovnání s Anglií tak trochu jiný svět. Krajina je zde hustě pokrytá jehličnatými lesy a protkána sítí jezer. Na cestě je občas k vidění malá vesnička, ale vzdálenost mezi nejbližšími usedlostmi může být i 30 kilometrů. S tím, jak jsme se blížili k cíli, se okolní hory stávaly stále majestátnějšími a vegetace ubývalo. Bohužel komárů a otravných mušek rychle přibývalo. Ukázalo se ale, že obtížný hmyz je ve Skotsku podobným konverzačním tématem jako v Anglii počasí. Od paní v kempu na břehu jezera Loch Leven jsme se dozvěděli, že ačkoliv se sem přistěhovala už před třiceti lety, zatím si na ně nezvykla. Jaké pohnutky ji donutily překonat tento zřejmý diskomfort, nám už neřekla.

V Anglii je možná nejkrásnější pohled na svět z koňského sedla, ve Skotsku by tomu ale bylo spíše z okna vlaku. Propojit i ty nejodlehlejší části železnicí se stalo v dobách průmyslového rozmachu Británie nutností. Asi nejhezčí stavbou, kterou stavební inženýři překonali složitý terén, je Glenfinnanský viadukt. Ten zaujal filmaře natolik, že po něm nechali jet i vlak s Harrym Potterem a jeho spolužáky do Bradavic. Bohužel jsme si špatně prostudovali víkendový jízdní řád, a na projíždějící vlak čekali marně. I když, možná tudy právě vezl vlak studenty zpět domů na prázdniny, jen nám, obyčejným mudlům, zůstal skrytý…
 

Zpět na hlavní stránku