Naši absolventi| Martin Bucháček| Jak jsem dostal chuť na halušky s brynzo...
3. března 2014 Martin Bucháček

Jak jsem dostal chuť na halušky s brynzou

Potenciálnímu čtenáři nacházejícímu se nyní mimo svoji domovinu doporučuji vzít si ke čtení něco k zakousnutí.

Osobně mám pocit, že kdybych při psaní dnešních postřehů nebyl dostatečně syt, nezachránila by mě z důvodů popsaných níže ani návštěva nedalekého Sainsbury’s, kde obvykle mají jakoukoliv věc, na kterou si lze vzpomenout (včetně pekáče na krocana, dvoužloutkových vajec nebo vegetariánské verze skotského jídla haggis, které je obvykle připravované z ovčích vnitřností).

Všechna jídla nesoucí vznešený název „typická anglická specialita“ jsou obvykle doprovázena hrdostí ve tváři hostitele a minimálně tázavě pozvednutým obočím hosta, kterému byl vysvětlen proces přípravy. Netřeba představovat vánoční puding, pochutinu, kam je třeba dát všechno sušené ovoce, co je doma k dispozici, hovězí lůj, hřebíček, muškátový květ, skořici a dostatečné množství alkoholu schopné konzervovat směs po několik týdnů, kdy hnije, pardon zraje, ve sklepě. Podle Constance Spry, britské autorky knih o květinové výzdobě a zakladatelky „školy domácích věd“, dokonce nebylo dříve výjimečné konzumovat každé Vánoce puding vyrobený o předchozích svátcích!

Další bezesporu pozoruhodnou pochutinou je chlebová zmrzlina. Starý chléb je nejprve rozdroben na hrubou strouhanku, která se nechá s cukrem několik minut opékat a za občasného míchání karamelizovat v troubě. Po rozdrcení na malé kousky je opečená strouhanka povařena ve smetaně s vanilkou a rumem a nakonec zmražena. Chutí se výsledek velmi podobá stracciatelle.

Vedle těchto delikates zahrnují místní speciality i mnoho směsí dušeného masa a zeleniny nejrůznějších tvarů prodávané na místním trhu. Ta většinou připomíná křížence dýní a patisonu obarveného na zelenofialovo, nicméně mám dojem, že vzhledem k několikahodinovému dušení by takto nejen vypadala, ale i chutnala libovolná potravina!

Mohu konstatovat, že jídelna mé koleje nabízí svým strávníkům menu sestávající většinou z anglických specialit, indických pálivých směsí a plátků masa s brambory a fazolkami. Vůbec se proto svým chuťovým buňkám nedivím, že každý trimestr brzy po příjezdu začnou snít o tučných a výrazných chutích střední Evropy.

Nejsem neochotný přiložit ruku k dílu a pobytu v kuchyni se nikterak nezříkám, má to však několik háčků. Brzy člověk narazí na komplikace vyplývající z nedostupnosti určitých surovin. Místo hladké a hrubé mouky nabízí místní trh poněkud jiný sortiment – mouku normální, blížící se té naší hladké, a samo-kynoucí mouku s přidaným práškem do pečiva. Bohužel ani jedna z nich pro přípravu nadýchaných houskových knedlíků vhodná není.

Po dlouhém a neúspěšném hledání tvarohu, který slovník překládá jako „curd cheese“, mně poreferovala jedna krajanka o svých pozitivních zkušenostech se sýrem British Quark. Ovšem vzhledem k tomu, že obal hlásí „jemný britský sýr v podstatě bez tuku“, může našinec na tučný měkký tvaroh zapomenout. Z nějakého důvodu jsou zde obecně tučné mléčné výrobky krajně neoblíbené. Jednotliví výrobci jogurtů se předhánějí v tom, který z nich bude mít nápis „bez tuku“ výraznější. Ekvivalent české tučné smetany ke šlehání se zde jmenuje „dvojitý krém“, což ve mně zase při každém nákupu vyvolává představu dietní specialistky vyčítající klientovi, že si dopřává dvakrát více tuku, než je nezbytně nutné.

Chvíli jsem se bláhově domníval, že obchod označený jako Východoevropský, který jsem v Cambridgi objevil, by mohl problémy se surovinami vyřešit. Po návštěvě jsem ovšem získal dojem, že hlavním cílem majitele je pravděpodobně vytvořit něco mezi východoevropským totalitním skanzenem a replikou obchodu z Nerudovy povídky Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Po příchodu udeří zákazníka do nosu velmi výrazná vůně rybiny. Zdroj je objeven záhy – uzené makrely se nachází v chladicím boxu hned vedle dortu Marlenka vyrobeného v Česku podle tradiční arménské receptury. Pod nimi jsou v otevřených kádích naložení slanečci a nad vším jsou ledabyle zavěšeny maďarské suché salámy. V protějším regálu jsou nabízeny nejméně čtyři druhy pohanky a jáhel spolu se záhadným pečivem s nápisy v azbuce připomínajícím české vánoční cukroví. Na dotaz, zda mají brynzu, majitel jen zavrtěl hlavou a dál nerušeně pokuřoval.

Chuť na halušky tedy trvá. Zdá se, že jediná možná strategie je předzásobení – včera mi jeden Slovák říkal, že pokaždé, když se vrací do Cambridge, bere s sebou i kilogram brynzy a kilogram oštiepku, které mu prý vydrží asi měsíc. Poté mu ale také nezbývá nic jiného než přečkat do návratu domů ještě několik pátků, kdy je pravděpodobně na všech cambridgeských kolejích servírovaná výhradně treska a hranolky.

 

Zpět na hlavní stránku