Naši absolventi| Jana Smutná| Dva za mnou – dva přede mnou
8. září 2014 Jana Smutná

Dva za mnou – dva přede mnou

Během svého druhého roku na vysoké škole jsem měla několikrát pocit, že skončil: po poslední přednášce, poslední zkoušce, když jsem se – tentokrát definitivně – stěhovala z kolejí nebo když jsem dostala výsledky zkoušek.

Více méně všechno dopadlo dobře. Konečně jsem zjistila, co bych ráda dělala po dokončení školy, vyzkoušela jsem věci, které by mě nikdy nenapadlo dělat, věci, o kterých jsem snila i věci, kterých jsem se obávala. Většinu z nich jsem si užila a u zbytku jsem aspoň byla ráda, že skončily.

Než jsem šla na vysokou, měla jsem hrůzu z programování. Jistě, počítače byly užitečné a jako většina lidí mého věku bych měla ještě větší hrůzu z toho strávit víc jak pár dní bez počítače. Ale ve chvíli, kdy se zbavíte pěkného grafického rozhraní, a zbydou vám jen bílá písmenka na černém pozadí, jak je jen možné jim rozumět? Stále ještě se ze mě nestal žádný velký programátor. Pokaždé, když začnu nový projekt, pořád ještě je spousta věcí, kterým nerozumím a nedokážu udělat, ale místo strachu to ve mně vzbuzuje okouzlení. Tohle léto jsem strávila osm týdnů simulací detekce temné hmoty v LHC, jen já, černé okno terminálu s polo-dokončeným kódem zanechaným předcházejícími vědci a spousta Skype telefonátů a videokonferencí. I ve chvílích, kdy nic nefungovalo, a my nemohli najít žádnou chybu, užívala jsem si samotné řešení problému, poznávání struktury našeho kódu a fyziky kterou ukrýval. Do určité míry jsem konečně porozuměla, proč lidé zkoumají teorii strun, temnou hmotu a jiné koncepty, které se jen těžko představuje. Každý výzkum může nabídnout ten úžasný pocit, když vytvoříte graf, který ještě nikdy nikdo neviděl. Proces, ve kterém postupně porozumíváme vesmíru, je úžasným produktem lidské spolupráce a počítačového výkonu. Některým lidem zcela stačí být součástí toho procesu, aniž bz si dělali starosti s tím, že to co dělají, možná nikdy nebude využito a jejich celoživotní výzkum by mohl skončit ve slepé uličce.

A přestože mě baví se učit jen proto, abych se dozvěděla něco nového, nemyslím, že bych byla schopná strávit zbytek života na něčem, z čeho nebude mít běžný smrtelník užitek alespoň v následujícím století. Naštěstí jsou obory, ve kterých můžu programování i fyziku využít, a navíc mít dopad na technologie během příštích desítek let.
Další pro mě důležitá věc, které jsem se tento rok měla příležitost účastnit, byl Science Challenge. Psala jsem o něm ve svých předchozích příspěvcích, ale více méně se jedná o soutěž v psaní esejů s tématikou komunikace vědy pro středoškoláky. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu zvládla a s pomocí malého týmu zorganizovala celou soutěž, měla jsem proslov během zahájení i velkého finále, dodala jsem odvahu k tomu zúčastnit se dvojnásobnému počtu lidí než v předchozím roce a ještě k tomu jsem během toho všeho nezkolabovala. Vždycky jsem si myslela, že bych byla strašná v organizování celkem čehokoliv, a jsem opravdu ráda, že to nakonec skončilo tak dobře. A jsem ještě radši, že už to mám za sebou.

Nejspíš je o něco brzo něco takového prohlašovat, ale po tomto roce a hlavně tomto létě se cítím jako dospělá. Podepsala jsem svou první smlouvu na dům, ve kterém budu příští rok bydlet, a byla jsem se podívat na mnoho jiných domů. Měla jsem první vážnou diskuzi o mzdě (tedy, jednalo se o grant za mou letní stáž, který se ukázal být o dost nižší, než mi bylo slíbeno a než jsem potřebovala). Konečně můžu oficiálně pracovat v Británii, ucházet se o každou práci a navíc vím, jak tu fungují daně a odvody na pojištění. Měla jsem svou první práci s minimální mzdou, která byla paradoxně i nejlépe placenou brigádou, kterou jsem kdy dělala – dělání a prodávání sendvičů. Milovala jsem jak svou letní brigádu, tak svou letní stáž, i když jsem v podstatě neměla víkendy a občas strávila dvanáct hodin v kuse prací.

Tento rok byl plný těžké práce i zábavy, a to samé platí i o celé první polovině mého studia. Už se nemůžu dočkat té druhé poloviny, kdy se konečně začnu učit to opravdu těžkou a opravdu zajímavou fyziku.
 

Zpět na hlavní stránku