Naši absolventi| Jakub Langr| Oxford – Hilary Term 2013
25. února 2013 Jakub Langr

Oxford – Hilary Term 2013

Oxford je zvláštní místo. Nejen, že tu na Vás chrlí slova, která mají svůj původní význam z 14. století, což Vás někdy může zarazit, ale hlavně má toto místo svůj zvláštní vztah k minulosti.

Oxfordu je také stále živo, byť většinu mého času vyplňuje: práce do školy, práce do online vzdělávacích kurzů, práce na projektu pro Oxford Microfinance Initative, práce na jiných mimoškolních aktivitách, a pak trochu toho spánku. Tak to jistě není čtení příliš záživné. Rozhodl jsem se, že místo toho, abych tady plácal něco o tom, jak jsem jednou dělal snídani s kamarády, což se protáhlo na asi tři hodiny, během kterých jsme si povídali o Japonsku, anachronismech Oxfordu a o našich kolejích a potom jsem málem kvůli tomu nestihl napsat esej, můžu napsat o něčem, co (alespoň mě) přijde jako zajímavé téma: moje kulturní šoky v Británii.

Šok první: stereotypy

(Jenom to berte trochu s nadhledem; samozřejmě nic nesedí stoprocentně. Ale přišlo mi to zajímavé, protože jsem čekal, že Anglie bude ve skutečnost dost jiná, než jak jí znám z filmů atp.)

Ono se často říká, jak moc se nemají lidi házet „do jednoho pytle“. A že v dnešním multikulturním světě v podstatě už neexistuje národní identita. Možná jsem si toho v Česku pouze nevšímal, ale v Oxfordu je stále ještě Británie tak, jak jí líčí učebnice angličtiny—tedy poměrně zábavně nezaktualizované učebnice (alespoň tedy u mě na škole). To, že tu spousta lidí pije čaj s mlékem, asi nikoho nepřekvapí. To, že se někteří lidé prostě odmítají převléci do čehokoliv jiného než obleku když jdou ven, už by mohlo. Taktéž mi přijde zajímavé, že slovo „bad“ či jeho jakékoliv synonymum tady nenajdete a je nahrazeno mnohem elegantnějším souslovím „not very nice at all“. Což mi přijde roztomilé. Taktéž se občas stane, že se Vás nezeptají „How do I get to...“, ale místo toho uslyšíte „How does one get to...“. A samozřejmě k tomu se pojí i zdvořilostní fráze a ani nepomyslete na to, že byste mohli jít na trávník.

Šok druhý: regulace

Jako turista si toho člověk sotva všimne. Ono ostatně ani není proč. Je to docela příjemné mít pocit, že na každém kroku někdo myslí, co byste teoreticky mohli nepochopit. A tak Vám tam raději dají nápis. Jakožto studenta mi Britská fóbie z ohně přijde zábavná. Na pokojích nesmíme mít toastovače, a tak je někteří  zapojí do zásuvky a vystrčí ven z okna, což působí  celkem komicky. A taky někdy toastovače vypadávají, ale opatření to je celkem rozumné. To, že technicky vzato nesmí být v jedné (byť velké) místnosti víc než 7 lidí, je už trochu zvláštní.

Šok třetí: kostýmové párty jednou za čtrnáct dní

Přes léto jsem se díval na Pride and Prejudice, abych nebyl v Anglii za kulturního barbara. Pasáže, které mne celkem zarazily, se týkaly kostýmových večírků. Tady něco takového taky máme: jenomže v moderním podání. Což znamená že ti, kteří holdují alkoholu (kdo uhádne, kam patřím, si zaslouží symbolického bludišťáka), se mohou převléci za něco tématického, a pak se „anonymně“ opít. No, ale nakonec kostýmy nejsou většinou příliš sofistikované, takže ve skutečnosti jde jen o to se nějak zajímavě převléci a pak omámen oblíbeným roztokem se svíjet na parketu.

(Ale občas je se mnou i zábava, přísahám! ;)

Tak zase někdy na blogu!       

Kuba 

Zpět na hlavní stránku