Naši absolventi| Dessislava Tatcheva| Alternativní pohled na svět aneb „the view...
18. dubna 2013 Dessislava Tatcheva

Alternativní pohled na svět aneb „the view from down under“: O přírodě, historii a lidech.

Před více než devíti měsíci jsem zahájila výpravu na takřka druhý konec světa. Cíl cesty byl Adelaide, hlavní město Jižní Austrálie. Cesta byla velmi úmorná – a balení bylo velmi bolestné – jak určit co nechat doma a co si zaslouží místo v zavazadle byl překvapivě nesnadný úkol. Mnohem horší bylo samozřejmě loučení s rodinou a kamarády doma a na univerzitě v Exeteru. Naštěstí však obrovské těšení se z univerzity a Austrálie vůbec přebylo všechny tyto negativní pocity a dobrodružný duch rychle zvítězil nad tím ustaraným.

Za těch devět měsíců jsem toho dost zažila a viděla a zvládla jsem si už udělat nějaký dojem o poměrech v této vzdálené zemi. V následujícím příspěvku se vám pokusím přiblížit, jak to tu vypadá a jak se zde žije.

Příroda:

Austrálie je jediný stát, který má vlastní světadíl. Má tedy obrovskou rozlohu a pokrývá několik podnebných a časových pásem. Ve výsledku se zde najde spousta klimatických extrémů a je možné, aby Jižní Austrálii trýznila vedra a sucha, zatímco Queensland byl zaplaven.
Je tu velmi rozmanitá krajina. Střed kontinentu tvoří takzvaný „outback“ neboli „red centre“, což je velmi suchá oblast která je velmi spoře osídlena. Naprostá většina obyvatel však bydlí u pobřeží v některém z velkoměst. Zejména na severu ale i jinde se najdou deštné pralesy a jednoznačně nejrozšířenějším druhem stromu je eukalyptus (za což jsou koaly velmi vděčné).

Austrálie je domovem mnoha zajímavých zvířat a příroda je hned za rohem. Stačí vyjet kousek od města a můžete se spolehnout na to, že vám cestu zkříží echidna, nějaký druh ještěra či jeden z nejjedovatějších hadů světa, anebo že kolem vás bude hopsat klokan nebo prolétne nádherný papoušek. Je zde také možnost si prohlédnout rozmanitý mořský svět – buď výletem na jedno z mnoha vyhlášených potápěčských míst, nebo na organizovaném zájezdu, kde si můžete zaplavat se žraloky, lachtany nebo tuňáky. Navíc během australské „zimy“ (rozumějte teploty o průměru 15 °C) je možné spatřit velryby, které putují na sever, aby se ohřály.

Klokaní ostrov představuje krásný způsob, jak vidět různorodost australské přírody v kostce. Většina ostrova je pokryta typickou buší. Uprostřed najdete malou písečnou poušť, která se příznačně jmenuje „Little Sahara“. A v neposlední řadě se klokaní ostrov pyšní některými z nejkrásnějších australských pláží vůbec a nádhernými skalními útvary zvané „Remarkable Rocks“. Potkáte tu volně žijící lachtany, různé papoušky, klokany, koaly, hady, a mnoho dalšího. Klokaní ostrov je taky lákadlem pro žraloky (právě kvůli zmíněné kolonii novozélandských lachtanů), ale je vcelku malá pravděpodobnost, že na nějakého narazíte.

Historie:

V porovnání s Evropou se australská historie může zdát trochu nudná v tom, že se nemůže pyšnit žádnými vyspělými civilizacemi z dob antiky či středověku. Z hlediska osídlování se Austrálie podobá Americe v tom, že byla masivně osídlována evropskými „vyvrheli“ (trestanci a uprchlíky) od novověku. Navíc, stejně jako v Americe, se noví přistěhovalci dostávali do konfliktu s místními domorodci a téměř je vyhladili. Později se jim to snažili vynahradit a zavést pozitivní diskriminaci a rezervace. Každopádně ve výsledku, mně jako Evropanovi trochu schází romantika a atmosféra starých měst jako je Praha.

Lidé a kultura:

Austrálie je také podobná Americe v tom, že je to země imigrantů. Je tedy relativně těžké vymezit společnou kulturu, jelikož si mnoho přistěhovalců pořád zachovává své původní zvyky a dokonce mluví mezi sebou svým jazykem. Jsou tu celkem silné imigrantské komunity, ale nezaznamenala jsem tu žádnou nesnášenlivost mezi Australany a různými komunitami, či komunitami navzájem. Všechna australská města jsou tedy opravdu multikulturní a řekla bych, že je to společnost velmi tolerantní. Respekt vůči evropským a asijským vlivům lze jednoduše prokázat pohledem na množství cizokrajných restaurací ve městech a na množství oslav, festivalů a jiných událostí organizovaných na počest různých náboženských či národních svátků.

Na druhou stranu jsou Australané velmi patriotičtí. Na největší státní svátek, „Australia Day“, je organizována spousta akcí včetně obrovského ohňostroje. Všude jsou k vidění australské vlajky, pořádají se barbecue s přáteli a rodinou. Mnoho Australanů však vlajku nesundá, a má ji vyvěšenou po celý rok. Navíc je zde obrovská podpora australských společností a produktů vyrobených v Austrálii, a to i přes konečnou vyšší cenu.   

Zatímco Evropané strašně rádi filozofují a protestují, Australané jsou celkem klidní a přátelští. V Evropě si spousta lidí zakládá na egu – známe takovéto povyšování se a starání se o to, jak před kým vypadáme. Australané, nebo přinejmenším ti v Adelaide, jsou naopak hodně ležérní a optimističtí. Je zde mnohem méně skepse a cynismu. V porovnání s Evropany jsou mnohem otevřenější a přívětivější – velmi rádi si popovídají s cizími lidmi a neváhají s čímkoli pomoci. Například během prvního týdnu v Adelaide nám univerzita poskytla lístky na „Aussie rules“ fotbal. Sedli jsme si mezi příznivce domácího družstva a snažili se odkoukat, jak že se to hraje.  Když lidi okolo pochopili, že neznáme pravidla, rychle nám je shrnuli a navíc nás zasvětili do různých taktik a podobně.

Zajímavé je, že překvapivě málo Australanů navštívilo evropský kontinent. Dokonce i ti, co mají evropské rodiče, se k nám často ještě nestačili podívat. V porovnání s Evropany jsou mnohem méně zcestovalí, a pokud někde byli, tak většinou v některé z asijských zemí. Když ale vezmeme v potaz polohu Austrálie, je to celkem pochopitelné. Zatímco Evropa má sama o sobě asi padesát zemí, a navíc má velmi blízko jak k Asii, tak k Africe, Austrálie je dost izolovaná. Také z toho důvodu je v Austrálii návštěva sousedního velkého města brána už jako cestování. Například z Adelaide do nejbližšího velkoměsta (Melbourne) je to více než 700 km.  

Život:

Život v Adelaide vypadá docela jinak než v Exeteru. Je to dáno především tím, že je to podstatně větší město. Zatímco Exeter je vlastně univerzitní město a většina lidí, co potkávám na ulici, jsou v mém věku, Adelaide je město podobné Praze. Má tři velké univerzity a několik dalších VŠ a VOŠ. Všude jsou k vidění žáci středních i základních škol v uniformách, ale také spousta důchodců. Je však těžko uvěřitelné, že se Adelaide počtem obyvatel téměř rovná Praze. Z hlediska hromadné dopravy je na tom Praha mnohem lépe než Adelaide – chybí zde metro a autobusy nejezdí moc načas. Auta jsou pro Australany mnohem důležitější součástí života, než je tomu v Česku. Důvodem jsou velké vzdálenosti a horší síť městské dopravy. Město však bylo velmi dobře naplánováno Sirem Williamem Lightem, takže je silniční doprava velmi rychlá a nepříliš hustá.

Samozřejmě dalším velikánským rozdílem je počasí. Poměr deštivých a slunečných dnů je opačný než v Anglii. Zatímco v Anglii je každý slunečný den důvodem k oslavám a je potřeba několikrát do roka kupovat nový deštník, v Adelaide představuje déšť víceméně unikátní fenomén. Výhodou je, že se obyvatelé Adelaide mohou těšit radovánkám na pláži během většiny roku, zatímco obyvatelé Exeteru si blízkost moře příliš neužijí.

V centru města se nachází univerzitní kampusy, sídla společností, různá kulturní centra a hlavní obchodní třída „Rundle Mall“, kde se neustále střídají hudebníci bojující o pozornost a uznání kolemjdoucích. Čtyři parky, které obklopují město, představují skvělé místo na běhání a jsou dokonce vybaveny „open air“ posilovnami překvapivě dobrého standardu. Město navíc nabízí vynikající službu – bezplatné denní zapůjčení jízdních kol – kterou jsem již nesčetněkrát využila. Je zde také výběr cyklostezek, které vedou na různá místa. Moje oblíbená vede podél řeky k pobřeží. Další pak vede na Mount Lofty, z kterého je zase dech beroucí výhled na město. Není tedy žádná výmluva pro to, aby člověk zanevřel na svou kondici. Vláda opravdu dělá maximum, aby podpořila obyvatele ve vedení zdravého životního stylu. Téměř všude jsou k vidění plakáty a billboardy vybízející lidi, aby dbali o svoje zdraví (jak fyzické, tak duševní) a bezpečí, a aby neváhali využít konzultačních služeb poskytovaných vládou (různé telefonní linky, poradenství, apod.).

Z vyprávění přistěhovalců, ale i ze své vlastní zkušenosti, soudím, že je standard sociální a zdravotní péče v Austrálii na velmi vysoké úrovni. Například můj přítel měl tu smůlu, že musel o Vánocích na operaci apendixu. Zatímco normálně by byl člověk vyděšený tím, co ho čeká při operaci v cizím státě (cena, diskriminace a podobné starosti), o přítele se postarali tak dobře, že se mu téměř nechtělo z nemocnice. Navíc, díky zdravotnímu pojištění, ho samotná operace a pobyt v nemocnici nic nestály.

Co mě zaujalo ještě více než zdravotnický systém, je velmi nízké DPH – rovných 10% ? dokonce nulové v případě základních potřeb jako jsou potraviny nebo zdravotnické služby a vzdělání. Oproti tomu má Austrálie velmi důrazný postoj vůči alkoholu a cigaretám. Vláda se vehementně snaží omezit kouření a snížit spotřebu alkoholu, jak vysokými cenami, tak přijímáním zákonů, které omezují reklamu (např. „plain packaging law“). V centru města, na městských plážích a parcích i na univerzitním kampusu je vyhlášená takzvaná „dry zone“ – tedy přísný zákaz konzumace alkoholu (vyjma licencovaných lokálů). Alkohol je tu dokonce tak drahý, že si podniky mohou dovolit lákat zákazníky na akce typu: ke každým dvěma drinkům, celá pizza zdarma. Navíc, stejně jako v Británii, i tady platí zákaz kouření na veřejných prostranstvích a v restauracích.

Celkově bych řekla, že se život typického Australana točí především kolem pláže, barbecue, vína a sportu. Naprostá většina obyvatel žije v jednopatrových domech. Města tak mají obrovskou rozlohu, protože rostou vždy do šířky a ne moc do výšky. To je samozřejmě ve velkém kontrastu s klasickými evropskými sídlišti, která jsou dominiem paneláků. Zdejší zahrádky jsou však většinou okrasného typu, a jen zřídkakdy se pěstuje zelenina nebo ovoce. Výjimku tvoří citrusovníky a „passion fruit“, na které tu může člověk narazit docela často. Co ale nikdy nechybí na zahradě, je barbecue, které hraje v sociálním životě Australanů velmi důležitou roli. Nevím, jestli je popularita barbecue dána tím, že by Australanům přišla škoda být zavřený v kuchyni, když je venku tak hezky; každopádně faktem zůstává, že je nikdy neomrzí „sausage sizzle“. Jelikož se tato tradice stala absolutně nedílnou součástí australské kultury, dává smysl, že téměř všechny kempy a parky nabízí posezení s možností grilování volně k dispozici.

Z toho, co jsem vypozorovala, bych řekla, že moc neexistuje nějaká určitá australská národní kuchyně, ale že jde spíše o mix vlivů z různých koutů světa. Hlavní roli však vždy hraje maso a to do takové míry, že ho průměrný Australan sní na 120 kg ročně (the Economist), tedy 1,42 krát více než Čech. Nejen, že jsou třetí největší masožravci (po Lucembursku a USA), ale také se nebojí experimentovat: kromě hovězího, kuřecího, vepřového a skopového, si rádi smlsnou i na masu z klokana, krokodýla nebo emu. Asi nejtypičtějším jídlem je tedy maso upravované na grilu; jinak Australané také rádi holdují různým asijským kuchyním. Já jsem tu měla dvě hlavní kulinářské premiéry: ta první byla syrová ústřice, ta druhá steak z klokana. Syrovou ústřici si už asi nikdy nedám a zůstává pro mě záhadou, proč to někteří lidé tak milují. Klokaní steak byl na druhou stranu opravdu výborný, ale z psychologického důvodu bych si ho už také asi nedala. Co se týče sladkého, tak je zde zjevný evropský vliv – nejčastěji tu najdete sušenky, bábovky, muffiny a různé dorty. Jediné novinky pro mě byly „Lamingtons“ a dort „Pavlova“. Co se týče kávy, Australané si potrpí na kvalitě. Nemají v oblibě přeslazené kbelíky plné mléka či ledu ve stylu Starbucks – Seattleský řetězec zde dostal těžkou lekci o tom, že nepromyšlená expanze může přijít draho. Snad ještě více však Australanům záleží na kvalitním víně – a že ho mají hodně.  Jižní Austrálie se může pochlubit jedněmi z nejznámějších vinařských regionů. Velké množství kvalitních vinných sklípků v okolí Adelaide představuje velké lákadlo pro turisty. Navíc město vždy ožije, když se koná festival – a že jich je tak požehnaně, že si Adelaide vysloužilo přízvisko „město festivalů“.

Velkým problémem Adelaide však zůstává, že je trochu „mimo“. Australané o něm říkají, že je to spíše „country town“ – nudné, ospalé městečko s velkým nedostatkem pracovních příležitostí – ale o tom více později. Na druhou stranu, obrovskou výhodou Adelaide jsou poměrně nízké životní náklady oproti ostatním australským velkoměstům. Samozřejmě očima Čecha se i tak zdají ceny šílené. Pokud ale vezmeme v potaz úroveň průměrného platu, tak zjistíme, že jsou na tom Australané přeci jen o něco lépe než my.  

O studiu:

Jak jsem již zmínila, Adelaide je domovem tří velkých univerzit – University of Adelaide, University of South Australia a Flinders University. Já zrovna studuji na prvé zmíněné, která je z nich zároveň nejvyhlášenější. Je součástí takzvané „Group of Eight“, tedy koalice osmi špičkových australských univerzit, což znamená prestiž a vyšší státní příspěvky na výzkumy. Tento spolek se dá hrubě přirovnat k britské Russel Group, do které také patří moje domovská univerzita.

University of Adelaide je třetí nejstarší v Austrálii (po univerzitách v Sydney a Melbourne) a patří do skupiny „sandstone universities“ – jejichž název je příznačně odvozen z hlavního stavebního materiálu (pískovce) těchto univerzit a která označuje nejstarší univerzity v Austrálii. V porovnání s původními stavbami v University of Exeter, jsou tak zdejší stavby o dost světlejší, a když k tomu připočtu věčně slunečné počasí, celý kampus je mnohem veselejší a nabitý energií. Na druhou stranu jsou ale dle mého názoru moderní budovy v Exeteru hezčí než ty v Adelaide. Další velkou výhodou zdejšího kampusu je fakt, že je na rovince, což je celkem příjemná změna oproti dennímu zdolávání exeterského kopce. 

Univerzita má několik kampusů včetně jednoho v Singapuru. Hlavní kampus se nachází v srdci Adelaide – přímo na hlavní třídě, vedle státní galerie, muzea a knihovny. Od mého ubytování je vzdálen deset minut pěšky a k obchodům je to méně než pět minut. Tudíž zde vůbec není potřeba utrácet za MHD – pokud tedy z nějakého důvodu nepotřebuji zajet mimo centrum.

Zvlášť si zde cením takzvaných „hub(ů)“, tedy multifunkčních prostranství zasvěcených studiu a sociálnímu životu studentů. Ten největší, Hub Central, se nachází uprostřed hlavního kampusu a má rozlohu 10,500 km2. Studentům nabízí: kavárnu a jídelnu, kuchyňku, skřínky na úschovu, posezení, rekreační kout s hernou, konferenční místnosti, počítače, možnost tisku, knihovnu a samozřejmostí je pokrytí wi-fi. Navíc je zde k dispozici mnoho dalších služeb – různé studijní podpory, informační centrum, kariérní poradenství a podobně.

Zdejší koncept studia je velmi podobný tomu exeterskému. Rok se skládá ze dvou semestrů, ale první začíná na začátku března a ten druhý v půlce července. Každý semestr má dvanáct vyučovacích týdnů a jedny dvoutýdenní prázdniny uprostřed. Abych splnila podmínky studentského víza a Exeteru, musela jsem si navolit čtyři předměty pro každý semestr. Zdejší systém známkování používá pět stupňů, mně se podařilo v prvním semestru dosáhnout na ten nejvyšší („high distinction“) a doufám ve stejný výsledek i v tom druhém. Stejně jako v Exeteru, i tady jsou předměty zpravidla kombinací dvouhodinových přednášek a hodinových tutoriálů. Hodnocení se pak skládá z dvou hlavních komponentů: zkoušky a vše ostatní (projekty, eseje apod.). Váha jednotlivých složek se v každém předmětu liší. V porovnání s Exeterem jsem zaznamenala hlavní rozdíl v tom, že zde tutoriály hrají mnohem důležitější roli, což je také odráženo faktem, že u šesti z osmi předmětů, co jsem si navolila, měla účast na tutoriálových diskuzích dopad na finální hodnocení. Kromě docházky se očekává důkladná příprava na každý tutoriál a aktivní zapojení v diskuzích. Nevím, jestli je to zdejším systémem nebo tím, že zde mám navoleny předměty finálních ročníků, ale rozhodně je pracovní zátěž o dost větší, než na co jsem byla zvyklá z Exeteru. Naštěstí mám tak zajímavé předměty a projekty, že se do všeho pouštím s nadšením. Navíc jsou zde lektoři mnohem přístupnější, tím pádem je studijní proces osobnější a motivuje k maximálnímu výkonu. Velkou nevýhodou je však vysoké školné – zhruba $28,000 ročně pro mezinárodní studenty, což je více než trojnásobek toho co platí domácí studenti. Bohužel, na rozdíl od britských univerzit, se tu Evropané neřadí do kategorie domácích a musí tedy zaplatit plné školné. Naštěstí, protože jsem tu na výměně, platím pouze půlku exeterského školného, tedy nějakých 1,650 liber, což je podstatně lepší.

O práci:

Poslední téma, kterého se zde dotknu je práce. Tento rok bylo naprosto nezbytné, abych si našla práci, protože jinak nebyla šance, abych pokryla všechny výdaje. Ukázalo se, že je to však nesmírně těžký úkol. Nabídka volných pozic vhodných pro studenty byla velmi omezená. Dalším problémem bylo, že jsem neměla šanci pokrýt některé podmínky, mezi které nejčastěji patřilo: občanství/trvalý pobyt, řidičák a auto, dodatečné kvalifikace typu „responsible serving of alcohol“, atd. I proto jsem své vyhledávání podstatně rozšířila na vše kromě permanentních pozic, které vyžadovaly dlouhodobý závazek a nebyly dostatečně flexibilní, abych zvládala školu.
Až na počátku letních prázdnin jsem dostala první pozitivní odezvu od marketingové společnosti shánějící obchodní zástupce pro jednoho ze svých klientů. Po úspěšném interview jsem hned další týden nastoupila. První týden jsem absolvovala obsáhlý trénink o produktu, zákonech, etice, prodejních taktikách apod. Jelikož šlo o podnikání typu švarc systém, musela jsem si jako nezávislý konzultant zažádat o ABN (Australian Busines Number). Naštěstí celý proces žádání a udělení ABN probíhá online a trval pouze pět minut. Po složení teoretických zkoušek a pozorování v praxi, jsem už tedy konečně začala pracovat sama. Připouštím, že jsem měla velké obavy, protože jsem si v životě nedokázala představit, že bych někdy dělala „door-to-door marketing“. Práci mi rozhodně neulehčili vysoké letní teploty někdy i v řádech 45Co. Po dobu čtyř měsíců jsem trávila každý den vyjma nedělí a státních svátků touto prací. Když mi ale začala znovu škola, rozhodla jsem se práci ukončit, jelikož jsem nechtěla zanedbat studium. Musím říct, že šlo zcela jistě o nejtěžší výzvu v mém životě. Každý den představoval konstantní zkoušku sebevědomí a odhodlání, fyzické vypětí, tlak na produkci a finanční starosti, jelikož odměna byla čistě na základě provizí ze smluv. Za tu dobu, co jsem tam byla, prošlo společností mnoho lidí. Například ze čtyř dalších lidí, kteří se mnou absolvovali trénink, to tři vzdali po jednom týdnu a čtvrtý odešel zhruba po měsíci. I přes těžkost těchto čtyř měsíců toho ani zdaleka nelituji. Byla to nesmírně užitečná zkušenost, která mi poskytla spoustu neuvěřitelně cenných lekcí, z kterých věřím, že budu v budoucnu těžit. Navíc díky charakteru této práce jsem měla možnost navázat řeč s desítkami, možná stovkami místních. Každý z nich mi poskytl unikátní pohled na život v Austrálii. Tím pádem mám dost dojmů, abych si uměla udělat celkem dobrý obrázek o zdejších poměrech. Jsem také velmi vděčná za možnost seznámit se s kolegy z práce, kteří byli vesměs úžasní lidé. Navíc mi tato práce umožnila poznat Adelaide i jeho předměstí a okolí, protože se lokace měnily dennodenně.

Doufám, že se mi podařilo dobře shrnout své zážitky a dojmy z Austrálie a pravdivě prezentovat tuto úžasnou zemi. Samozřejmě mé postřehy jsou omezené především na Jižní Austrálii a je těžké posoudit, do jaké míry to platí o Austrálii obecně. Navíc jsem se snažila být stručná, i když to se mi moc nepovedlo. Ráda bych vás ujistila, že i tak je toto mnohem kratší verze, než si Austrálie zaslouží. Už teď je mi smutno, že budu muset za pár měsíců odjet, alespoň se ale mám na co těšit – na shledání se s přáteli a rodinou, a také na svůj finální rok v Exeteru.

Všechny blogy

Zpět na hlavní stránku