Naši absolventi| Daniel Řezníček| Sbohem (dokud se znovu nesetkáme)
27. května 2013 Daniel Řezníček

Sbohem (dokud se znovu nesetkáme)

Zkoušky hotovy. Za pár dní zase domů. Na rozdíl od loňského května ale budu odjíždět s vědomím, že se do Glasgow vrátím ne v září za 3 měsíce, ale v září za 15 měsíců. Ta číslovka dopadá na moje bedra těžce a celé to zavání melancholií a jakousi osudovostí.

 Až se za tuto předlouhou dobu do této „severské Ostravy“ vrátím, zcela určitě bude všechno jinak- jak ve městě, tak ve mně. Jak to zpívá Mňága: „Nic už nikdy nebude takové jako loni“. Docela se toho děsím, protože už je pro mě jen těžko představitelné, že to „jiné“ by snad mohlo mít formu „lepší“. Každý den věnuji alespoň 3 minuty myšlenkám na to, že se mám skvěle. Je hodně a hodně věcí, které mi na Británii či přímo Glasgow chybět nebudou. Ale mně se chce být pozitivní a tak teď budu jmenovat to, co mi rozhodně chybět bude.

Tak za prvé jsou to samozřejmě konkrétní lidé. Lidé (a mosty) dělají město. Letos se lidem z mého okolí povedlo tohle město kolem mě vymodelovat vskutku náramně. Tíží mne vědomí, že většina mých přátel tu za 15 měsíců nebude, protože buď pojedou na Erasmus, již budou mít po studiu nebo se přestěhují za prací jinam. Glasgow je velice mezinárodní město a mám tady mnohem více kamarádů ze zahraničí než ze samotného Skotska. Nu nic, alespoň budu mít v budoucnu záminku se sem tam ztratit někde po Evropě a utužit stará přátelství.

Za druhé mi určitě bude chybět počasí. Ano, počasí je přesně to, na co si tady každý nejvíce stěžuje. Nicméně když přihlédnu k faktu, že já jako spíše zimní typ budu příští rok trávit v Granadě (čti v horkovzdušné troubě), určitě si nejednou budu myslit na to, „jak v tom Glasgow bylo krásně zima a jak jen krásně tam pršelo a foukalo.“

Za třetí, v konfrontaci s hyperzdravou andalusijskou kuchyní mi určitě bude chybět i další věc, na kterou si tady každý věčně stěžuje - nechutné jídlo z fast foodů. Přežít se na tom déle než pár dní vážně nedá. Ale přeci jen, jednou dvakrát do měsíce, když si to hladoví štrádujete městem, nechutné jídlo pokryté kilogramy soli a litry octu přijde vhod. Prostě si užíváte, jak nezdravě se to stravujete. S tímto bodem souvisí taky poznávací značka, národní odznak Skotů. Možná ne pro svět, ale rozhodně pro ně samotné. Irn Bru. Nápoj obsahující více cukru než Coca-Cola či množství chininu a derivátů železa, chutnající jako Hubba Bubba a vypadající jako nápoj dalekých civilizací z dílny George Lucase. Můžu vám zaručit, že až ho jednou zkusíte, nebude vám chutnat. Ani trochu. Jenže s ním je to jako s olivami. Ani se nenadějete a poté, co se párkrát z kulturní uctivosti donutíte vypít alespoň jednu sklenici, zjistíte, že jste na tom ďáblově nápoji regulérně závislí. Takže až budete ve Skotsku, pozdravujte a dejte si tam na mě aspoň jednoho oranžového panáka!

Zpět na hlavní stránku