20. srpna 2012 Barbora Adlerová

Sama – statná

Na začátku roku jsem slyšela pár obdivných komentářů od domácích, jak že jsem to samostatná a odvážná a že oni by si nedokázali představit studovat v cizím jazyce, v cizí zemi.

Možná proto, že jsem šest let strávila na OPEN GATE a doma se ukázala dvakrát za měsíc, takové poznámky o samostatnosti mi vždycky šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Musím ale uznat, že tu nepříjemnou tíhu „samostatnosti“ jsem si konečně uvědomila ve zkouškovém semestru, kdy to nejméně stresující byly kupodivu zkoušky.


Vždycky mi přišlo, že si z nás mladých a nerozvážných dospělci dělají legraci, když říkají, že v životě jsou horší věci než zkoušky.  Ovšem shánění podnájmu v Oxfordu na měsíční stáž v Platform 51, posléze shánění peněz na nájem, provádění výzkumu, cestování po Londýně na školení STAR National a konečně balení a stěhování 100kg přes několik zastávek do cílové destinace v domě na příští školní rok (což zahrnuje několikero návštěv  v mé oblíbené realitní kanceláři) se všem čtyřem zkouškám zaručeně vyrovnalo. A tomu všemu čelíte tváří v tvář uvolněným domácím, kteří mají v Oxfordu tetičku, možnost přečerpání účtu a rodiče, kteří je vesele vybalí a nabalí, i s Tesco vozíkem plným jídla. A vy si zatím můžete tak leda přes Skype postěžovat, že ceny místních stěhovacích firem jsou přímo nelidské a co že s těmi deseti krabicemi máte jako dělat.


Pak ovšem nějakou šťastnou náhodou majitel šestého inzerátů, na který odpovídáte, napíše, že pokoj je volný a vy se máte přijet podívat. Z univerzity Vám po pěti e-mailech odpoví, že ano, máte nárok na „pracovní“ stipendium. Nějak se Vám podaří přesvědčit 18 lidí, aby s Vámi sdíleli jejich zkušenosti o dobrovolnictví a nechali se přitom i nahrát.  A ani se neztratíte v londýnském megametru, ze kterého máte panickou hrůzu. A nakonec se vám na poslední chvíli jakýmsi zázrakem podaří přemluvit kamarádku, aby Vám půjčila tatínka jako rychlého stěhováka, další kamarádku, aby Vám těch sto kilo uskladnila a další kamarádku, aby je za týden přijela vyzvednout a dopravit do konečně destinace.


A pak se jen vyčerpaně posadíte před obrazovku a přemýšlíte, jak o tom všem napsat. A připadáte si jen tak napůl samostatně, protože i když se Vám to přece jenom podařilo všechno uklohnit, bez lidí kolem Vás by to nešlo – ať už doma, na fakultě, v oddělení kariérního poradenství, štábu Nadace The Kellner Family Foundation nebo přátel.

Takže s tou samostatností je to nakonec takové všelijaké.
 

Zpět na hlavní stránku