7. prosince 2012 Barbora Adlerová

Mým neúspěšným

„Jedna žadatelka o azyl byla nedávno odmítnuta s tím, že znásilnění je obvyklé i v civilizovaných zemích.“ Sedím v londýnské aule Freedom from Torture, organizace podporující oběti mučení, a nestačím se divit, v jak necivilizovaném koutu světa to žiju. A nestačím se divit, jak jsem se to tady, na národní konferenci Student Action for Refugees, vlastně ocitla.

Poslední, co si pamatuju je, jak se v březnu dobrovolně hlásím jako koordinátorka dobrovolnictví ve warwickovské sekci. A poté následuje už jen změť 135 e-mailů, psaní grantu, 11 schůzek, zuřivé organizování stánku na Freshers Fair a Volunteers Fair, založení blogu, založení Twitteru, překvapivé telefonáty v jedenáct v noci s lidmi, kteří potřebují pomoci s vyplňováním žádosti o britský ekvivalent Výpisu z rejstříku trestů, demonstrování před vazební věznicí zadržující žadatele o azyl, vyčerpávající hodiny a půl učení angličtiny v místním uprchlickém centru a konečně mrákotná jízda v šest ráno na onu zmíněnou konferenci.

A najednou stojím před padesáti lidmi a kandiduju na členku správní rady. Po e-mailu jsem se totiž zeptala, co to obnáší, což bylo nějakou nešťastnou náhodou považováno za zájem a já byla předhozena lvům.

Jsem nervózní, klepe se mi hlas a anglická gramatika se opřela o trám, aby se mi vysmála.  A nakonec se mi snad podaří říct to hlavní – Warwick STAR mi pomohla objevit kousek sama sebe. My všichni jsme tu totiž migranti – ať už si to uvědomujeme nebo ne. Proto nás to podvědomě táhne do polských obchodů, do západoslovanských spolků, proto si tak ceníme proviantu z domova a skypů s přáteli. Objevovat nové a neznámé je vzrušující a zábavné, ale občas také vyčerpávající – a nezáleží na tom, jak dlouho kde jste.

A ty volby jsem těsně projela. Poté, co obecenstvo přestalo být nesvé (protože mé sociologické oko nimravé si všimlo, že nevíme, jak se chovat k lůzrům), pár lidí ke mně přišlo a s nepřítomným výrazem mi poděkovalo. A toho si cením, stejně jako toho, že mě vysoká škola naučila potřást si rukou s neúspěchem a rozejít se v dobrém. Občas byste totiž ze známky z eseje zalezli studem pod postel anebo ji nakopali ze vzteku nad tím, že článek, na kterém jste pracovali několik únavných hodin, nepřijali do nového školního měsíčníku. A ne vždycky se dostanete na stáž, nebo vás vyberou jako příští ředitelku vesmíru (ovšem můžete se přihlásit znovu jako její pátá pobočnice, abyste nasbírali nějaké ty vůdcovské schopnosti a tolik potřebné pracovní zkušenosti, že?). Je to únavné, je to na zabití, ale je to tak. Jen mi připadá, že se o tom málo mluví, a to je škoda. Neúspěch z vás totiž dostane to nejlepší.*

*Náš článek o konferenci retweetlo několik národních organizací zabývajících se právy uprchlíků a STAR National sdružující 38 univerzit ho má stále jako článek dne. A studentská unie pověstná svým šetřílkovským přístupem nám do charitativní tomboly věnovala poukaz na večeři pro dva do místní restaurace. To sem moc nepatří, ale když já jsem na to tak pyšná.

Zpět na hlavní stránku