Naši absolventi| Barbora Adlerová| Etická pravidla sociologické skautky
27. února 2015 Barbora Adlerová

Etická pravidla sociologické skautky

Bakalářka, práce, eseje, semináře, přednášky, přihlášky na magistra a na stáže - kdo by řekl, že si ve standardním třeťáku stráveném mezi postelí a knihovnou udělám čas na The Times Final Year Student dotazník?

Jako slepá k houslím jsem přišla k pozici tazatelky a vyptávala se svých 25 souputníků na jejich plány po univerzitě, extrémně to ožehavé téma. Na Warwicku se očividně hodně dá na různé dotazníky a výzkumy dávající zpětnou vazbu – ať už je to půlroční hodnocení předmětů, „Help Us Help You“ dotazník studentské unie nebo Národní studentský dotazník, který probíhal skoro po celý únor a na jehož existenci mě neustále (byť trochu nepochopitelně) upozorňoval pravidelný přísun brambůrek, sladkostí a jiných neřestí v naší fakultní společenské místnosti, které zároveň opanovaly velké plakáty hlásající „Vyplňte dotazník a my vám dáme 5 liber!“.

Já jsem tak leda svým respondentům mohla nabídnout bonbon a přátelské ucho. Nejenže není vždy jasné, co se přesně s feedbackem stane a jaká je možnost změny, jak ale navíc takové průzkumy vypadají z té druhé strany? Je vůbec komerční průzkum trhu kompatibilní s eticko-sociologickým tréninkem?

Začněme donekonečna omílaným pravidlem číslo jedna etického sociologického skauta: neubližuj. To v praxi znamená, že výzkumník musí brát maximální ohled na sebe i na účastníka, například záměrným nediskutováním velice citlivých témat či jehož zamezením jeho či její budoucí identifikace. Prostě si představte, že byste z nějakého rozhovoru byli víc frustrovaní a smutní, než před ním. Což znamená, že jsem byla nepříjemně překvapená, když jsem zjistila, že dotazník nebyl anonymní, ale respondenti museli dodat své celé jméno, e-mail, telefon a směrovací číslo. Ovšem, dále jejich celá osobnost byla shrnuta do náhodných, anonymních políček, která v analýze budou převedena na čísla, ale pořád jsem tam byla já. A bylo více než patrné, jak jsou jim některé otázky přede mnou zodpovězené nepříjemné, ať už politické, finanční (a kolikže to budete mít celkem dluh, až tohle léto skončíte?) nebo osobní. Třeba ta proklatá otázka číslo 35. Čeho si myslíte, že dosáhnete do třiceti let? Budete vlastnit dům, vydělávat miliony? Ten křečovitý smích slyším ještě teď. Z 25 respondentů jen jedna přímo zvolila, že plánuje mít děti. Je to opravdu odraz reality – což je něco, čehož se ten dotazník asi snaží dosáhnout – a nebo jen zoufalé, co je Ti do toho? Možná jsem citlivka, možná to bylo tím, že to byli převážně mí známí a kamarádi, ale bylo mi jich líto. Hlavně jsem se trochu styděla, jak je „můj“ dotazník nutil přiznat a zastydět se, že ne, oni o ‚životě po‘ moc neuvažují, ale jako že by asi měli. A co víc, já z jejich odpovědí tyju. Ačkoliv za jednu takovouto budoucnost sešněrovanou do 80 otázek bych si tady v kantýně nekoupila ani dvě kafe.

Jak už asi čtenář či čtenářka pochopili, kvantitativním metodám alá dotazník, kde zaškrtnete pár políček, příliš nehovím. Například právě proto, že názory se obvykle nedají svázat do buď – anebo, hlavně pokud je takovéto škrtací cvičení špatně postavené. Spousta mých respondentů se durdila, když v hodnocení univerzity či jejich politických názorů museli buď souhlasit, nebo nesouhlasit.  Tipněte si nejčastější odpověď na otázku „Díky mému oboru jsem získal/a spoustu cenných dovedností, které zaměstnanci ocení.“ No, doufám. No to záleží, ne? To se ale univerzita či zadavatel nedozví, pouze se bude moci chlubit, že ano, 71% našich studentů věří, že… . Typickým problémem dotazníků je nucená dichotomie. Myslíte si, že by Ed Milliband byl lepší premiér než David Cameron? Ano. Ne. Copak ale neexistuje více alternativ než jen tyhle dvě? Co když jsou obě dvě stejně špatné? Nakonec bude moci zadavatel analyzovat výsledky jako buď-anebo – 50% třeba drží s Edem, 50% je proti, což ovšem, jak jsem se snažila ukázat, nemusí být vůbec pravda.

Na druhou stranu se musím čtenářstvu trochu provinile přiznat, že když si byť jen vzpomenu na svoji bakalářku velice bohatou na různorodá a protichůdná kvalitativní data, ráda bych se zasnila a představila si svět, který by byl nádherně dotazníkově černobílý. Potravinové banky? Špatné. Pěstování jídla? Dobré. Ale ono to bude asi trochu komplikovanější.
 

Zpět na hlavní stránku