Komu pomáháme| Tým Mgr. Jaroslava Truksy, Ph.D.| Věda je to nejkrásnější dobrodružství

Jaroslav Truksa: Věda je to nejkrásnější dobrodružství

„Poslání vědce je hledat, co pomůže světu lépe fungovat,“ říká Jaroslav Truksa. Sám se zabývá výzkumem metabolismu železa, mitochondrií a rakovinných buněk. Jako absolvent pražské Univerzity Karlovy strávil čas také na zkušené v zahraničí. Regulací příjmu železa se zabýval i během svého postdoktorálního pobytu na The Scripps Research Institute v americkém San Diegu. Dnes vede na Biotechnologickém ústavu Akademie věd čtyřčlenný tým. Grant Nadace The Kellner Family Foundation získal na výzkum exprese a regulace ABC transportérů v buňkách, které podněcují vznik nádoru. Ty způsobují vícenásobnou rezistenci rakovinných buněk a vedou k opětovnému návratu nádorů. Právě pochopení mechanismů, které dělají z rakovinných buněk buňky iniciující nádor, může znamenat průlom v léčbě onkologických onemocnění.

Jak váš výzkum může zabránit tomu, aby se rakovina onkologickým pacientům vracela?
Zásadní problém je, že k relapsu, tedy k návratu rakoviny, často dochází i v případech, kdy pacienta diagnostikují v raném stádiu a léčba mu dobře zabere. Jeden z mechanismů, proč k tomu dochází, představuje již známá věc, že v nádoru existují buňky, kterým se říká rakovinné kmenové buňky nebo také nádor iniciující buňky. A ty se od nádoru liší. Chovají se jako kmenové buňky a mají schopnost založit nový nádor. Navíc velmi šikovně odolávají klasickým chemoterapeutikům, čehož dosahují různými způsoby. Například na svém povrchu mají proteiny, které umí léčiva vyloučit ven. Tím pádem se jich dostane do buňky málo a ona přežije. Také si dokáží úplně přenastavit stav takzvané buněčné smrti, mají natolik posunutou hranici, že jsou schopné bez problému žít i s poškozením. A náš výzkum – zatím sice jen ve zkumavce, ale brzy se už chystáme dělat pokusy na zvířecích modelech – se snaží tyto proteiny detailně popsat. Zřejmě totiž nejen vypumpovávají léčiva ven z rakovinné buňky, ale je také možné, že mění způsob, jakým rakovinná buňka komunikuje s okolní tkání. Na základě našeho výzkumu bychom mohli tyto mechanismy lépe popsat a vyvinout nějaké modulátory, které by měnily expresi a funkci těchto proteinů, a pak by běžná léčba nádor měla odstranit a snížilo by se množství návratů onemocnění.

Když bude výzkum úspěšný, jak se to projeví přímo na léčbě? Budou tyto „zabijáky proteinů“ brát pacienti plošně?
Jsme ve fázi základního výzkumu, ještě nemáme látku, která snižuje expresi proteinů. I bez klinických výzkumů ale odhaduji, že by je každý nedostával, na což má vliv současný trend personalizované medicíny. To znamená, že když přijde pacient, nejprve se charakterizuje jeho nádor a podle toho až dostane účinné látky.

Léky šité na míru, o kterých se občas v souvislosti s onkologickou léčbou mluví, tedy nejsou jen hudba daleké budoucnosti?
Existují samozřejmě velmi agresivní nádory, u kterých si nepomůžete s ničím. Ale zcela zásadní roli hraje komunikace nádoru s tkání, která ho obklopuje, a také genetické dispozice. Třeba i imunita pacienta hraje podstatnou roli. Ukazuje se, že právě buňky imunitního systému se po interakci s nádorem mohou přeměnit a chovají se zcela jinak než normálně. Takto pozměněné buňky pak mohou nádoru vysílat signály, které potřebuje, aby rostl. Prostě si přizpůsobí prostředí tak, aby se mu tam dařilo. Léky, které jsou cílené na určité typy nádorových buněk již existují, ale problémem je cena preparátů a také povětšinou vývin rezistence při dlouhodobé léčbě.

Jak dlouhá je cesta od vašeho výzkumu k personalizovanému léčivu?
Když máte látku, kterou můžete použít, tak samotná cesta od pokusů in vitro k pokusům in vivo a ke klinickým testům trvá nejméně pět až deset let. Nejprve se látka testuje jen ve zkumavce, potom na menších organismech, třeba na myších, a potom jsou na řadě většinou prasata nebo psi. Zjistíte, zda funguje, a nastává další fáze, kdy musíte ověřit, jestli není toxická, z čehož pak odvozujete v budoucnosti dávkování. A až pak se to použije na skupině pokusných pacientů. Sledujete rozdíly mezi běžnou a novou léčbou.

Je těžké prosadit testy, nebo se každý zajímavý objev testuje automaticky?
První testování se dá zvládnout na akademické instituci, ale jakmile dojde na ověřování bezpečnosti a účinnosti na větších zvířatech nebo dokonce na dobrovolnících, musí do procesu vstoupit soukromý investor, protože cena šplhá k desítkám až stovkám milionů korun.

Snaží se někdy investor ovlivnit výzkum v rámci svých zájmů?
Procedura testování je jasně daná a nelze ji obejít. Ale je samozřejmé, že rizikovější výzkumy hledají investora těžko, i když právě ty jsou většinou nejprůlomovější. Bohužel platí, že z tisíců testovaných látek se ve finále uplatní desítky, ne-li jednotky.

Jak se dnes vůbec ve vědě investor hledá?
Mohou být dvě cesty. Člověk z akademického prostředí něco objeví a zjistí, že to má nadějné předběžné výsledky. Kontaktuje biotechnologické nebo farmaceutické firmy a hledá investora, který má zájem a kapitál. Existuje i opačný způsob. Investoři sami hledají nadějné látky a objevy, pořádají konference zaměřené na perspektivní témata a tam hledají potenciální nové léky, do jejichž výzkumu jsou ochotni investovat. Pokud se tak dostanete do zavedené nadnárodní firmy, všechny fáze testů většinou proběhnou rychleji. Navíc máte velkou šanci, že se dostanete až ke klinickému výzkumu a finálnímu použití.

Zní to, jako kdyby se původní výzkum v Česku potýkal hlavně s praktickými problémy...
Přesně tak. Talentovaných vědců je tu hodně, ale právě přesun z akademické sféry dál do praktického výzkumu není tak plynulý a samozřejmý. Když se na národní úrovni na něco přijde, často se prodá patent do zahraničí. Mám zkušenosti ze Spojených států, kde výzkum probíhá převážně v soukromých institucích. Ty jsou financovány právě velkými farmaceutickými firmami, které si takzvaně vychovávají talenty. Stojí u zrodu objevu, financují provoz a pak mají automaticky práva na objevy. V Česku je zdrojů financování málo. Ve státní grantové agentuře žádají o grant všichni, pak jsou přidružené programy při ministerstvech, ale ty jsou specifikované, takže nejde o základní výzkum. V zahraničí využívají lépe globální fondy a jsou tam grantové nabídky rovněž lépe časově rozložené. V ČR je všechno najednou, navíc rovnou s přihláškou nesete celý projekt třeba na třicet stran i s úplným rozpočtem a až po nějakém čase se dozvíte verdikt. V USA nebo v Austrálii jsou dvoukolová řízení. Přijde vám posudek a můžete reagovat, obhájit se. Zkrátka máte ještě šanci nebo alespoň zpětnou vazbu. Jeden z mála, kdo se to takto snaží dělat, je právě Nadace The Kellner Family Foundation. Vlastně jako první soukromý investor tady nadace vyhlásila grant v takovém rozsahu, aby za poskytnuté finanční prostředky šlo něco udělat, dovést nápad k cíli. Navíc podle mého názoru bylo výběrové řízení lépe strukturováno. Komise si přečetla stručné návrhy vědeckého projektu, životopisy a ve druhém kole už potom svoje nápady prezentovali sami navrhovatelé. Výhodou bylo také to, že všechny návrhy hodnotila stejná skupina lidí.

Jak vypadá podle vás vědec jednadvacátého století?
Velká část výzkumu se dneska odehrává ve virtuálním prostředí. Dokážeme si udělat systém, který nás „poslouchá“ a chová se podle našich předpokladů. Máme třeba jeden protein, který nás zajímá, hrajeme si s jeho množstvím v buňce, umíme ho vypnout či zapnout. Všechno z toho jde vysvětlit i úplnému laikovi. Lidé ale často mají představu vědce jako někoho, kdo dělá něco, co je neoddiskutovatelně prospěšné, ale nikdo tomu nerozumí. Z toho důvodu je podle mě stejně důležité jako výzkum samotný také umět prezentovat výsledky na veřejnosti. Seznámit lidi s tím, jaké jsou možnosti a pokroky vědy.

Je dnes popularizace dostatečná?
Snažíme se, lidé se dokonce naučili chodit sem do výzkumného ústavu Akademie věd a ptát se. I vědci potřebují zpětnou vazbu od veřejnosti. Občas totiž přijdou úplní laici a zeptají se na jednoduchou otázku, která mě ale dřív nenapadla, takže je to paradoxně velmi inspirativní.

Sám jste chtěl být vědec už od dětských let?
Ano, zajímala mě příroda. Chtěl jsem vědět, jak věci fungují, jak je možné živou přírodu rozebrat a udělat lepší. Tenhle zájem mám od mala.

Takže jste třeba pitval žábu?
Jasně, i když tvory jsem spíš nezabíjel. Jen jsem je chytil a pozoroval. Pěstoval jsem doma kytky. A pak jsem chodil do knihovny a četl si o nich. Trvalo mi ale dlouho, než jsem si uvědomil, že v knihách je jenom to, co si myslíme, že víme. Na základní škole jsem se během přírodopisu pořád ptal a paní učitelka často nevěděla. A pak jsem si začal věci zjišťovat sám.

A tak vypadá největší satisfakce pro vědce – zjistit si sám, jak svět funguje?
Vědci dělají pokusy a pokus je od toho, že se něco zkouší. Máte očekávání, ale mnohdy se od nich prvotní výsledek liší. A pak záleží, jestli dokážete změnit pohled i vy. Přiznat si, že jste si to jednoduše mysleli úplně špatně. Tak vypadá začátek cesty za zjištěním pravdy. V Americe jsme jednou zkoumali jeden protein železa a pořád se nám nedařilo. Kolega mi při té příležitosti vyprávěl takovou vtipnou historku. Američan vidí opilce pod lampou a ptá se ho, co se mu stalo. Opilec odpoví, že ztratil peněženku, a pán se nabídne, že mu ji pomůže najít. Tak tam spolu hledají a asi po půl hodině se pán ptá opilce, jestli si je opravdu jistý, že tu peněženku ztratil tady, pod lampou. A opilec, že ne, že to bylo jinde, ale tady je světlo. Takže se často stává, že chodíme v kruzích a hledáme odpověď na špatném místě, nějakým špatným testem. Ale když tu správnou cestu najdete, je to velká satisfakce, protože víte, že jste třeba někomu v daleké budoucnosti pomohl. Minimálně každý objev přispěje tomu, že právě zase o trochu víc pochopíme, jak věci fungují. Věda je nejkrásnější dobrodružství, protože vlastně dopředu nikdy nevíme, jestli výzkum povede k očekávanému výsledku. Ale je důležité tou cestou jít a hledat.

Zpět na hlavní stránku