Školy, které dělají z žáků osobnosti

Jedenáctiletého Jakuba, skoro stejně starou Míšu, sedmiletého Jonáše a osmiletou Zuzku spojuje jedna podstatná věc - chodí do základní školy v pražských Kunraticích. Nikdo z nich se tu nenudí a o svých učitelích mluví skoro jako o kamarádech. Ti starší mají navíc pocit, že dostat se na gymnázium nebude problém. A ty mladší přešla drobná obava ze školní docházky už během prvních pár dní. Každé dítě, které do zdejší školy chodí, je přitom pochopitelně jiné. Všechny ale mají stejnou šanci mít úspěch. Možná i proto, že k nim učitelé přistupují jako k jedinečným osobnostem, tvrdí jejich rodiče. Právě takové je poslání projektu Pomáháme školám k úspěchu – vytvářet podmínky, aby se opravdu každý žák ve škole rozvíjel naplno.

„Přišli jsme se dneska podívat na slavnost, během které se páťáci loučí se školou. Je neuvěřitelné, jak nám ten čas na základce rychle utekl," říkají rodiče Jakuba. Ten je jeden z žáků, kteří před malou chvílí ve školní aule s radostným křikem vyhodili do vzduchu bakalářský baret, stejně jako to dělají studenti univerzit v USA. Jakub teď základní školu opouští, od příštího roku bude chodit na víceleté gymnázium. Dostal se tam, jak sám tvrdí, bez větších problémů. „Ani jsem se na přijímačky nemusel moc učit. V matematice jsme toho už probrali víc, než bylo v doporučených učebnicích. A čeština mě baví, rád čtu," usmívá se příští student. Patří do třídy, kde se prý učí matematiku podle metody profesora Hejného.

Na otázku, jestli se mu bude po jeho první škole stýskat, Jakub jen statečně potřese hlavou. Vedle stojící spolužačka Míša se ale zasměje. „To určitě. Všem se nám bude stýskat. Já jsem se sice teď na gympl nehlásila, ale nedovedu si představit, jak jednou budu odcházet.“ Ve škole se jí líbí proto, že se tu pořád něco děje. Bavilo ji připravovat projekt k takzvaným bakalářským zkouškám. Jako přílišnou zátěž nebo zbytečný úkol navíc to rozhodně nevnímala. Mohla se totiž kdykoli přijít poradit s paní učitelkou, tvrdí. A všechny informace si našla sama v knihách nebo na internetu, s elektronickými zdroji je učí pracovat přímo ve škole.

„Myslím, že jakákoli ucelená práce, kterou si děti samy vymyslí, vytvoří a pak ji ještě musí představit ostatním, má smysl. Vidím u dcery větší motivaci," hodnotí maminka Michaely takzvaný bakalářský projekt. S rodiči, kteří se kolem seskupili, se ve spokojenosti se školou vesměs shodují.

„Mezi Jonášem a mými dalšími dětmi je velký věkový rozdíl, přístup učitelů v této škole pro mě byl asi i z tohoto důvodu úplná novinka. Nezvyklé mi taky připadalo, že jsme se mohli se školou seznámit ještě dávno před tím, než nastoupil do první třídy. Ukázali nám postupy, co tu používají ve vyučování, mohli jsme si je dokonce sami vyzkoušet v lavicích,“ popisuje svoji zkušenost tatínek letošního prvňáka. Dodává, že kluci jsou podle něj pomalejší, takže ho příjemně překvapilo, když syn četl po půl roce stejně jako starší dcera v jiné škole. „Paní učitelky budou asi vesměs všude stejné. Ale tady se mi líbí, že jsou tu na děti dvě. Kluk se nebojí zeptat, a tak se učí rychleji. A taky se nenudí a nedivočí," dodává.

Pozitivní zkušenost se zmíněnou párovou výukou vyjadřují i rodiče osmileté Zuzky. Loňských prvňáčků totiž bylo víc než obvykle, do každé ze tří tříd zasedlo kolem dvaceti devíti dětí. Nejprve ale stejně přítomnost druhé učitelky nechápali. „Říkali jsme si, že to není nutné. Sami jsme chodili do podobné školy a všechno jsme se dobře naučili i s jednou učitelkou, tak proč další.“ Dnes si už výhody uvědomují. Pravidelně navštěvují rodičovské kavárny a zapojili se do spolku rodičů Patron. Oceňují hlavně to, že zde mohou vidět, jak na sobě učitelé neustále pracují a mají zájem o nové věci. „Celý život jsem měl mylný pocit, že být učitelkou je náramně jednoduché. Pořád opakujete to samé, co velmi dobře umíte, a nejpozději ve dvě vám šichta končí,“ usmívá se omluvně jeden z rodičů. „Díky tomu, že jsme nyní ve větším kontaktu se školou a máme možnost nahlédnout, jak učitelé s dětmi pracují, se můj názor zcela změnil." 

Zpět na hlavní stránku