Nahlédněte do výuky ve zdické škole

Ve ztichlé sborovně sedí nad papíry dvě učitelky. S hlavami u sebe se připravují na příští dvouhodinovou výuku, kterou povedou společně v šesté třídě. Pedagogická konzultantka Jana Štybnarová je pozorně poslouchá. Nevstupuje do diskuse, jen nabízí pomoc tam, kde cítí, že by to mohlo být užitečné. „Když učitelé zkouší něco nového, obvykle mi posílají dopředu svoje přípravy, které společně doladíme přes e-mail. Samozřejmě je taky možná schůzka, ale většinou stačí, když pak přihlížím přípravám těsně před výukou, pozoruji je přímo ve výuce a potom si dáme společně zpětnou vazbu.“               

Dnes se obě paní učitelky zaměří ve výuce na čtenářskou strategii shrnování textu. Navíc děti zjistí nové poznatky o židovské kultuře, historii i náboženství. Veronika Machová běžně učí na druhém stupni český jazyk, Michaela Frýbertová zase dějepis. Rozhodly se, že svoje hodiny propojí. Chtějí žáky naučit, jak správně pochopit text a získat z něj informace, které se budou hodit v češtině i v dějepise.

„Velká témata z historie a kultury jsou pro většinu dvanáctiletých dětí velmi nejasná a nezáživná. Musí za nimi proto spatřit nějaký konkrétní příběh, jinak se mi ztratí,“ přibližuje svoji taktiku, jak udržet pozornost třídy, Michaela Frýbertová. Udělat z obtížné věci téma dětí plánuje tentokrát pomocí velikonočního beránka, kterého na svátky pečou téměř ve všech rodinách. Ten voní na stole vedle, pedagožky ho připravily jako další, sladkou motivaci.

„Co se vám vybaví, když vidíte tohoto beránka?“ ptá se Veronika Machová v šesté třídě. „Tradice, sladkosti, pomlázka,“ odpovídají žáci. Dostávají další, promyšlené otázky. Nakonec učitelka prosí děti, aby si napsaly na papír hypotézu, proč se na Velikonoce peče zrovna beránek. Druhá z vyučujících prozrazuje třídě i cíl hodiny – nauč se shrnout text a zároveň prostřednictvím beránka zjisti něco nového o židovské kultuře. Žáci pak dostanou dva texty, které kombinují biblický příběh o Abrahamovi s historickými a kulturními fakty, každý v lavici má jiný. Jejich úkolem je mu porozumět a to nejdůležitější převyprávět sousedovi v lavici. „Dětem je třeba dát důvod, proč se učí. Tentokrát je to skutečnost, že musí nové informace předat kamarádovi,“ dodává k metodě pedagogická konzultantka. Sama pomáhá vyučujícím tak, že také obchází žáky a radí jim. Třída se už totiž ponořila do prvního čtení. Hledají neznámá slova a navzájem si je vysvětlují. „Co to znamená deset ran?“ ptá se dívka v druhé lavici. „A není odpověď v textu, Adélko?“ pomůže dívku nasměrovat k odpovědi učitelka. 

Hodina pokračuje s pracovními listy. Žáci mají písemně odpovědět na pět zpravodajských otázek a navzájem diskutovat o tom, co si myslí, že se v příběhu stalo. Vyučující je neustále obcházejí. Občas někomu doporučí přečíst si text znovu, jinému zase drobně poradí. „Zkus se ještě jednou zaměřit na tento odstavec, když to neuděláš, nebude od tebe mít tady Tomáš správné informace.“ Kdo z dětí je už spokojený s výsledkem, dostane navíc komiks, který nové znalosti ještě prohloubí. Nikdo se nenudí. Nakonec všechny dvojice sestaví ze svých shrnutí celý příběh a zapíšou ho na pracovní list. Vyučující se postaví zpátky před třídu a poprosí o pozornost. Je čas odpovědět na otázku, jak souvisí historie židovského národa s beránkem. A zjistit, jestli byla počáteční hypotéza správná. „Děti si o historii myslí, že ji nepotřebují, protože se ty věci staly dávno. Chceme proto historická fakta spojit s aktuálním životem,“ vysvětluje Michaela Frýbertová.

Po hodině dávají obě učitelky najevo trochu zklamání. Na náročné téma neměly dostatek času a žáci hledali spojitost textů s beránkem jen s obtížemi. „Musely jsme používat hodně návodných otázek,“ přiznává sebekriticky učitelka dějepisu. Sama hned navrhuje, co by změnila. Pedagogická asistentka chválí, že Veronika s Michaelou dobře vystihly úroveň třídy. Připravily totiž více a méně obtížný text a rozdávaly je podle vlastních zkušeností s jednotlivými žáky. „Individualizace je pro výuku podstatná. Hodina pak vyhovuje všem a každý si z ní něco odnese.“ Učitelky se pak z vlastního zájmu ptají asistentky, co by udělala jinak. Společně pak přemýšlejí, jak zvýšit touhu třídy po poznání. Žákům pomáhaly dvě fáze čtení, uměli díky tomu dobře shrnout smysl textu. Potvrzení úspěšnosti pro pedagožky představuje i rozbor pracovních listů. Na jednu hromádku dávají ty, z nichž je zřejmé, že žáci dospěli k cíli, který hodina měla, na druhou zbytek. První hromádka k radosti a překvapení Veroniky i Michaely narůstá rychleji. Zjišťují, že jejich hodina měla význam. A ve svém úsilí budou dál pokračovat každá ve svém předmětu. „Paní učitelky jsou mladé, občas se objeví nějaká chybka. Právě proto ale projekt existuje a má smysl, že se učitelé učí stále svou výuku zlepšovat,“ uzavírá Jana Štybnarová.

 
 
 
 
Zpět na hlavní stránku