Párová výuka v dílně čtení

Třídou se ozývají zvuky zvířete a děti hádají, o které zvíře by se mohlo jednat. „Je to sova!" - „Myš!" - „Panda!" překřikují se navzájem. Jedna paní učitelka se ptá na názor i těch tišších a druhá mezitím připravuje obrázky zvířat. I když to tak na první pohled nevypadá, začíná hodina čtení.

Lenka Veisová se metodě čtení s předvídáním věnuje už víc než deset let. Baví ji propojovat několik předmětů dohromady, aby si její žáci odnesli víc informací, které na sebe logicky navazují. Učí se tak nejen předepsanou látku, ale i dovednosti důležité pro praktický život. Po několika letech už umí diskutovat, dát prostor i svým kamarádům ve třídě a navíc se automaticky zamýšlejí nad morálním posláním každého příběhu. „Dělají mi radost, jak teď krásně argumentují. Tato třída je třeba v matematice slabší, takže bylo trochu složitější učit je něco, co vyžaduje více logického myšlení," říká zkušená pedagožka. Začala s nimi ale hned v první třídě a vytrvat se vyplatilo. Dnes chce spolu se svou kolegyní s dětmi procvičit čtení s předvídáním a hledání poučení v příběhu. K tomu by se děti měly seznámit se žánrem bajky a ještě k tomu se dozvědět víc o zajíci jako živočišném druhu.

Spolu se třídou se obě paní učitelky zastaví u obrázku zajíce a shodnou se, že zvuky patří právě jemu. V tu chvíli přebírá roli hlavního vypravěče pedagožka v hodině. Vysvětluje, co je pro zajíce typické a jak se třeba liší od králíka.

S Terezou Olšínovou spolupracuje Lenka přibližně šest hodin týdně. Učí spolu párově v několika třídách. „Děti už na Terezku rychle reagují a berou nás naprosto rovnocenně," konstatuje. Tereza mezitím rozdává texty bajky, složené do harmoniky. Žáci nejprve odhadují, co se v příběhu o zajíci a želvě stane, až potom opravdu text čtou. Navzájem si ukazují, do jaké míry se opravdu trefili. Stačí ale, aby měli správně jen polovinu. „Cílem je, aby úkolem prošel každý,“ popisuje pedagožka. „Někdo potřebuje víc pomoct od nás obou, jiný naopak dostane další, těžší otázku.“

Důležité je mít možnost volby a nebýt na úkol sám. Všichni se soustředí, chtějí uspět. S hlavami skloněnými nad papíry diskutují o příběhu. Obě párové učitelky obcházejí lavice a ptají se dětí, na co přišly. Nejtěžší je přece svoje nápady prezentovat před ostatními, to známe i v dospělosti," směje se mladší pedagožka. I když dnes je hlavní vypravěčka příběhu její kolegyně, ví přesně, kam se bude hodina odvíjet.

Pároví učitelé si ve třídě musí role střídat, jinak nemá smysl něco takového vůbec podporovat," doplňuje ředitel školy. Tady se tak děje naprosto nenuceně. Když je příběh přečtený, děti přemýšlejí, jaké z něj plyne poučení. Dostávají se postupně k zjištění, že se zvířátka v příběhu chovala jako lidé. A samy tak přijdou na podstatu literárního žánru, bajky.

 
 
Zpět na hlavní stránku