Jak možnost párově vyučovat hodnotí zkušení učitelé

Jana Kopecká a Eva Jenčíková učí žáky na prvním stupni základní školy v pražských Kunraticích už několik let. Obě jsou zkušené pedagožky s dvacetiletou praxí, ale nových metod směřujících k individualizaci a zlepšování výuky se nebojí. I když přechod na ně zpočátku nebyl vůbec samozřejmý. Obě musely změnit způsob myšlení a předchozí zkušenosti použít jen jako výchozí bod pro něco úplně nového.

Jak dlouho vám trvalo se vnitřně přeprogramovat na jiný způsob výuky, než na který jste byla zvyklá?
Jana Kopecká: Nemám problém se změnami. Málokterý učitel si v dnešní době může dovolit učit pořád podle jedné přípravy. Děti by ztratily pozornost. Musíte se přizpůsobovat tomu, co je aktuálně zajímá. V rámci projektu navíc do školy dochází pedagogická konzultantka, která se může přijít podívat na hodinu a učitelům poradit. Navíc nové metody přicházely postupně. Párovou výuku jsem zažila nejprve ve formě spolupráce s asistentkou problémového žáka. Došlo k takovému souznění, že si teď střídáme roli učitele. Chci říct, že zrovna párovou výuku nelze nastavit s člověkem, kterého vidíte poprvé. Musíte se synchronizovat, seznámit a to trvá nějaký čas. Mluvit hned od začátku o párové výuce bych se obávala.

Eva Jenčíková: Paní učitelka, s níž nyní párově vyučuji, měla zpočátku méně zkušeností. To je častý jev – nejprve se začínající učitel učí jako pedagogický asistent, vsakuje do sebe práci hlavního učitele a postupně si utváří vlastní výukový styl. V současné době ale zasahuje do přípravy i samotné realizace výuky stále více. Děti mezi námi nevnímají rozdíl, obě dvě jsme autority. Nehrajeme roli hodného a zlého policajta. Základ párové výuky jsou předem domluvená pravidla. Když děti vidí, že všechno funguje a je nastavený způsob práce, který všichni dodržují, tak berou oba učitele stejně.

Jaká jsou pravidla v případě párové výuky?
Eva Jenčíková: Co řekne jeden, nesmí druhý rozhodně vyvracet. I když dojde k nějakému problému, musí se nejprve doučit hodina, a pak si to mohou učitelé vyříkat. Taky se musí dohodnout, jak žáky budou hodnotit, jestli si mohou, nebo nemohou skákat do řeči…je toho mnoho. Nezbytností je dát si po hodině vždycky navzájem zpětnou vazbu.

Nakonec to vypadá spíš jako víc práce než ulehčení ...
Eva Jenčíková:
Samozřejmě to je víc práce. Musíte se velmi pečlivě sjednotit v tom, jaký je cíl každé hodiny. Oba učitelé mají pak jasno, co chtějí u dětí rozvíjet. Jenže ta práce navíc se vyplatí. Koneckonců - jak by mohly být motivované k učení děti, kdyby nebyli jejich učitelé? (smích)

Jana Kopecká: I když hodiny příprav přibývají, jako učitel si taky nestěžuji. Změnilo se moc, je to těžší, ale to je daň za osobní i profesní rozvoj. Nabízí se nám příležitost neustále se zdokonalovat, čímž každý den profesně rosteme. A to má přece smysl.

Zpět na hlavní stránku