Matematika, která děti i učitele prostě baví

Jana Kopecká učí žáky na prvním stupni. Eva Jenšíková se zaměřuje na matematiku a přírodní vědy. Přestože učí i jiné předměty, obě aktuálně nejvíc zajímá matematika. Začala je bavit, když poznaly výuku matematiky podle metody profesora Hejného. Teď se snaží svým žákům vyprávět počty jako příběh, který nestojí na vzorečcích a pravidlech, ale na tom, co samy děti zažily. Jak říkají, Hejného metoda vychází z předpokladu, že si dítě úlohu, kterou vyřeší samo, zapamatuje lépe než informaci, již mu učitel předkládá jako hotovou věc. Hodiny obou tak vypadají jako kolektivní diskuse řízené učitelem. Nový způsob vyučování pro ně ale zpočátku nebyl tak samozřejmý. Přestože Jana i Eva byly zkušené pedagožky s dvacetiletou praxí, připadaly si, jako když vedly svou první vyučovací hodinu po promoci. Obě musely změnit způsob myšlení a předchozí zkušenosti použít jen jako výchozí bod pro něco úplně nového. Na začátku tak projekt Pomáháme školám k úspěchu, který moderní metody do školy přinesl ve větší míře, možná chvílemi proklínaly. Dnes ale tvrdí, že se jim nic lepšího stát nemohlo. Skutečně úspěšná škola je totiž taková, kde jsou k učení motivovaní nejen žáci, ale hlavně jejich učitelé.

Jak přijímají nový způsob vyučování děti?
Eva Jenšíková:
Mám jen dobré zkušenosti. Vyučování, které děti nechává, aby si přišly na řešení samy, je objevné, v tom vidím největší přínos. Jako učitel samozřejmě žákům trochu pomohu, popostrčím je směrem k řešení, ale nepředkládám jim hotová schémata. Každý si hledá svoji cestu.

Jana Kopecká: Reagují na to tak, že matematiku milují. Jsou samozřejmě přirozeně soutěživé, zvídavé a hrozně si to užívají. Na rozdíl od rodičů, kteří si musí zvyknout, že je přístup k matematice jiný.

A výsledky?
Jana Kopecká:
Ke klasické matematice, kterou jsme všichni zažili, bych se už nevrátila. Tahle děti víc rozvíjí a vede je k logickému myšlení, což je pro život důležitější než si na dočasnou dobu zapamatovat vzorečky. Když děláme srovnávací testy v Klokánkovi nebo Cvrčkovi, tak mají naši žáci vynikající výsledky. Loni se nám navíc hlásila první skupina dětí z pátých tříd, které měly celou dobu Hejného matematiku, na osmiletá gymnázia a dostaly se tam všechny. Když s nimi potom mluvíme, je pro ně matematika na gymnáziu jednodušší. Umí se rychleji učit, což mluví samo za sebe.

V čem jsou všechny ty změny ve výuce prospěšné? Co se vlastně tak změnilo?
Jana Kopecká: V České republice se to určitě nemění všude. Jsou to takové pokrokové trendy, které ale přinášejí ve finále podle mě jen dobrý posun. Změnil se především postoj učitele k žákovi, snažíme se o individuální přístup. Nevidíme třídu jako masu, ale jako jednotlivce, kterým nabízíme cestu. Učitel tu není kantor, stává se průvodcem. Což je jeden z principů třeba matematiky pana profesora Hejného, ale lze to zavést ve všech předmětech. Musí samozřejmě chtít hlavně sám pedagog a nesmí chybět osvícený ředitel a nějaké ty peníze navíc.

Eva Jenšíková: Vyučování, pokud o to tedy škola stojí a učitelé na sobě pracují, může vypadat naprosto jinak. Postupně opouštíme frontální vyučování, kde učitel stojí před žáky a vykládá. Mizí bariéra mezi učitelem a žákem.
 

Obdobné zkušenosti potvrzují i mnozí z učitelů ze ZŠ Mendelova v Karviné. Celý rok se učili pod vedením docentky Dariny Jirotkové znovu učit matematiku. Učit totiž matematiku dle profesora Milana Hejného je něco docela jiného, než se člověk mohl naučit na fakultě. Na prvém stupni se vynaložené úsilí podepsalo na postojích dětí k tomuto předmětu takřka okamžitě. Kde se vám stane, že několik náhodně oslovených dětí považuje za svůj oblíbený předmět zrovna matematiku?

„Pod vedením doc. Dariny Jirotkové jsem si uvědomila, že jsem ve třídě dominantní, i když jsem se moc snažila, abych už dominantně nepůsobila. Učila jsem se stáhnout se z vedoucí role a být tím, kdo moderuje,“ říká Beata Pukowiecová, učitelka třetí třídy. Přestože byla na mateřské dovolené, mohla absolvovat školení se svými kolegy a pozorovat, jak jim praxe umožňuje jít dopředu obrovským tempem. Když sama porovná, jaké byly děti a jak sama učila před jedenácti lety, vidí na sobě i na dětech ohromný pokrok. Společně zkoušejí bez obav různé možnosti řešení, jsou schopni přijmout jiný postup, vytváří učící se společenství.

 
 
 
Zpět na hlavní stránku