Ohlasy| Výchova elit v Čechách

Výchova elit v Čechách

25. ledna 2014 - MF Dnes, příloha Víkend O prestižních středních školách se nyní hlasitě mluví v souvislosti s problémy okolo rezignací ředitelů gymnázia Porg. Ale k čemu jsou vlastně instituce tohoto typu dobré? Jaké mají výsledky a jakou výuku? „Nešprtáme se,“ říká jedna ze studentek. „Učíme se myslet.“

Co asi tak může mít dvanáctiletá slečna vylepeno nad postelí? Portrét chlapecké kapely? Plakát koní s vlajícími hřívami? Jiřina Porubová má nad postelí vlastnoručně opsaný citát Honoré de Balzaka: „Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“ Jiřina Porubová je studentkou gymnázia Open Gate ve středočeských Babicích. Navštěvuje tedy jednu z prestižních škol, soukromou a na tuzemské poměry drahou, jež by měla vychovávat budoucí elity.

Na jiné takové škole, v Nebušicích u Prahy, externě vyučuje Martin Mudra, jinak učitel na takzvaně standardním gymnáziu. Díky úvazkům na odlišných typech zařízení může srovnávat: „Když dostanou děti na klasické škole domácí úkol, typickou reakcí je protažený obličej. Když na elitní škole zapomenu úkol dát, žáci za mnou přijdou a zklamaně se ptají: My žádný úkol nemáme?“

Architektonicky povedený komplex budov v Babicích je koncipován tak, že interiér je často zakončen panoramatickým oknem místo chladné stěny. Mladí lidé uvnitř mají v mnoha směrech lepší výhledy.

Chybějící staletí

V tradičně plebejském Česku - kde i vzdělaná třída vyrostla z plebejského podhoubí - není problém dívat se na školy typu Open Gate či PORG skrz prsty. Jako na rušivý element, který nepasuje do zakořeněného rovnostářského prostředí. „Podobný náhled je ale i jinde ve světě,“ tvrdí Ondřej Šteffl, který PORG v roce 1990 založil a nyní šéfuje společnosti Scio, jež se problematice vzdělávání věnuje. „Ve Francii se úkosem dívají na absolventy dvou tří prestižních lyceí, v Americe na absolventy Harvardu. Tito lidé následně obsazují významná místa a je těžké mezi ně proniknout. Budoucí elity totiž z velké míry tvoří reprodukce těch stávajících.“ V Česku navíc nemají elitní školy kontinuitu jako kupříkladu v anglosaském světě. „Nemyslím to jako kritiku, spíš jde o povzdychnutí nad představou, že stačí vzít 500 milionů a budu mít rázem elitní školu. Koncepce a filozofie takové školy se buduje dlouhá desetiletí, ne-li staletí,“ říká Jiří Růžička, ředitel pražského gymnázia Jana Keplera, jež je sice státní a neplacené, má však úctyhodný kredit plynoucí z úctyhodných výsledků.

Růžičkův povzdech se nerovná zamítnutí. Dívat se na Open Gate, PORG a spol. jako na snobskou záležitost není zřejmě správné. Spíš jako slovní hříčku jde brát Štefflovo tvrzení, že elitní školy jsou společnosti ke škodě, protože ji rozdělují, a užitek přinášejí výhradně svým studentům. Jenže z těchto zpravidla úspěšných studentů (nezůstanou-li venku) může společnost následně profitovat.

„Elitní školy jsou prospěšné, neboť rozšiřují nabídku vzdělávacího systému, byť pro malou část populace,“ míní přední sociolog Ivo Možný. „I to, že mimořádné vzdělání dostane pár lidí, je cenné.“

Svět podle Dominik

Dominika Trčková a Dominika Kouřilová tazatele téměř zahanbí. Ten už hodlá spustit otázky na život v Open Gate, kde by měly obě slečny příští rok maturovat, ale ony vstanou z křesel, způsobně si uhladí sukně, jež jsou součástí školních uniforem, a podají tazateli ruku. „Dovolte, abychom se nejprve představily...“

Dívky pak odpovídají celými a rozvinutými větami, na svůj věk velmi přesně formulují názory a budoucí plány. Člověk má pocit, že se přenesl do lepšího a dokonalejšího světa, a zároveň to v něm budí podezření, zda před něj nebyly tyto dívky nastrčeny v rámci „píár“ školy. „Kdepak, kdybych vám sem poslal premiantku, nebudete jí věřit ani slovo, mluví jako kniha,“ směje se zástupce ředitele Petr Chára.

Dominika Kouřilová, sedmnáctiletá tmavovláska z Luk nad Jihlavou, přesto připustí: „Občas mě doma maminka v žertu okřikne: Nedebatuj, nejsi ve škole! Také mezi vrstevníky mimo školu si občas připadám trošku jako Marťan. Povídáme si, jsme spolu zadobře, ale vidíme mezi námi rozdíly.“

Ano, tyto děti jsou zjevně jiné. A jiné - vyšší - jsou i jejich plány. Příklad? Do hodin chemie dochází v jednom ročníku tři až pět mladíků, Chára je ovšem ve velké, a přesto výstižné nadsázce charakterizuje: „Všichni hodlají dostat za chemii Nobelovu cenu.“

Pracovat s hrstkou žáků je luxus, o kterém učitelé na normálních školách mohou snít, nicméně mít před sebou „budoucí laureáty Nobelovy ceny“ klade na učitele vysoké nároky. Takoví studenti při výkladu rozhodně neklimbají; jsou naopak iniciativní a diskutují.

Jiří Růžička, stojící v čele Keplerova gymnázia, rozhořčeně konstatuje, že státní politika je v oblasti vzdělání hanebná. „V ekonomicky a mravně rozkradené zemi šlape stát po posledním bohatství, které mu zbylo, tedy po vzdělání. Právem chce po učitelích, aby byli nadlidé, platí je ale jako podomky. Na naší škole jsou vynikající učitelé jen díky tomu, že jsou to šílenci, které práce baví i za mrzký plat.“

Soukromé školy se sice mnohdy neobejdou bez státních dotací, avšak Růžičkou zmiňované potíže se jich týkají v omezené míře. A školu, jako je Open Gate, víceméně míjejí.

Výsledky jsou znát. Na chodbě střední školy, kterou vybudoval miliardář Petr Kellner, visí portréty bývalých žáků a pod nimi informace, kdo z nich na jaké vysoké škole pokračuje. Jde o přehlídku univerzit prakticky z celého světa, což slouží i jako motivace stávajícím studentům. „Chci jít studovat veterinu, nejraději do Skotska či Anglie,“ prozradí Dominika Kouřilová. „Chtěla bych do Anglie na práva,“ svěří se druhá Dominika, příjmením Trčková.
Martin Mudra, učitel z Nebušic, si všiml: „Rozdíl mezi žáky veřejnoprávní a elitní školy je v motivaci: zatímco u těch prvních je průměrná či nadprůměrná, u těch druhých naprosto extrémní.“

Nákup talentů

Ivo Možný varuje: „Pozor, aby školy nebyly elitní pouze ve smyslu elitně vysokého školného.“ Ani sám sociolog ale nedokáže odhadnout, kolik škol jeho varování naplňuje. Výše školného je každopádně rozličná. Na Česko-anglické škole v Českých Budějovicích se vtěsná do 30 tisíc korun za rok, naproti tomu Open Gate má školné 470 tisíc, v němž je zahrnuto i ubytování (neboť mluvíme o kolejní škole, kde jsou studenti od 11 do 18 let) či případné fakultativní pobyty.

Klíčový pro privátní školy je systém stipendií. Finanční krytí studia ze zdrojů neplynoucích z rodiny studenta přitom není jen jakýmsi druhem charity; je ve výsostném zájmu samotných škol. „Je-li kvalita postavena pouze na penězích od studentů, jde zákonitě dolů,“ říká Šteffl. Možný tvrdí jinými slovy totéž: „Naplňování stipendijního programu musí školy dělat v sebezáchovném pudu, protože pokud budou brát žáky pouze na základě majetku rodičů, přestanou být brzy elitní. Elitní škola nemůže být bez elitních žáků.“

„Vyzobávání“ nadaných dětí z různých vrstev společnosti praktikuje spousta škol. „Díky nadaci rodiny Petra Kellnera je u nás těchto žáků asi 70 procent,“ prozrazuje Chára za Open Gate. Talentům z dětských domovů je automaticky hrazena plná částka, jinde se náklady dělí podle konkrétních majetkových poměrů. Obě Dominiky nadaci využívají a učivo probírají anglicky: z osmiletého gymnázia se převážně v této řeči odehrává druhá polovina studia.

Kolik stojí sen

Aktuální problémy PORG, personifikované do sporu mezi již bývalým ředitelem Václavem Klausem mladším a mecenášem Martinem Romanem, je možné vnímat různě. Zakladatel školy Šteffl se přiklání na stranu Romana: Klaus prý - zjednodušeně řečeno - zaspal moderní trendy výuky. Řediteli Keplerova gymnázia Růžičkovi se zase při pohledu zvenčí zdá, že právě Klaus udělal ze školy velmi dobrou značku, s níž je teď hazardováno.

Tak jako tak platí, že PORG patří k sedmi školám v zemi, na nichž si lze „pořídit“ mezinárodní maturitu, zkratkou nazývanou IB, nejprestižnější středoškolské vzdělání uznávané v zahraničí, jež za určitých okolností může nahradit přijímačky na vysokou školu. IB se skládá z testů z šesti předmětů, zároveň ale musí studenti k získání diplomu zvládnout další věci: „nasbírat body“ v obecně prospěšné činnosti, být zběhlý v obecné filozofii a napsat esej, jež se v podstatě rovná bakalářské práci.

Dostat se k IB je výtečnou vstupenkou do vysokoškolského světa, byť to pochopitelně neplatí stoprocentně. Podnikatele Petra Cibulku stálo studium tří dětí na Anglickém gymnáziu v Praze 12 milionů a dnes trpce konstatuje: „Jeden ze synů má sice IB, ale na vysokou školu se nedostal a třináctiletou dceru jsem raději přesunul na státní gymnázium. Rodiče, kteří takzvané elitní školy zvažují, bych rád upozornil, že v mnoha případech jde ze strany škol čistě o byznys.“

I nespokojený podnikatel však uznává: „Chování a kultura, kterým se děti v anglické škole naučily, přesahují rozměry českého prostředí. “Ke všemu se rodičům běžného středoškoláka běžně nepřihodí, aby museli společně se školou řešit, že se jejich potomek nadmíru učí. Takové extrémy už se na Open Gate podle Cháry staly: „Hlavně dívky musíme někdy brzdit: Neuč se tolik, jdi si zaběhat, zaplavat,“ konstatuje zástupce ředitele školy v Babicích.

„Naše škola nás ale nenutí šprtat látku, učí nás myslet,“ upozorní Dominika Trčková.

„Zkoušíme dětem plnit sny,“ dodá Chára.

A splnění snu je zkrátka k nezaplacení.

(autor | FILIP SAIVER)

Zdroj: MF Dnes, příloha Víkend

 

Zpět na hlavní stránku