Štěstí opravdu přeje odvážným

Pocházejí ze skromných poměrů, přesto studují na prestižních univerzitách. Řeč je o více než padesátce mimořádně nadaných českých studentů, kterým na školné či životní náklady v zahraničí přispěla Nadace The Kellner Family Foundation ze svého projektu Univerzity.

Již pátým rokem podporuje talentované studenty z celé ČR, jen letos pro ně vyčlenila částku zhruba deset milionů korun. Jedním z úspěšných žadatelů o grant je také dvaadvacetiletá studentka univerzity ve skotském Aberdeenu Alena Machálková.

Jak se stane, že se mladá dívka ze severu Moravy vydá studovat sociologii na přední skotskou univerzitu?
Pocházím z malinké vesničky v Moravskoslezském kraji, ze kterého jsem, co se studií týká, až do maturity nevystrčila paty. Ještě na začátku maturitního ročníku jsem si vůbec nebyla jistá, co dělat dál. Současně jsem si ovšem uvědomila, že má angličtina rozhodně nedosahuje univerzitní úrovně, a když mi na gymnáziu umožnili odjet na tři měsíce do Londýna jako aupair, první krok jsem měla úspěšně za sebou. Pobyt v Británii vypiloval mou angličtinu, ale mé rozhodování o oborech budoucího studia vůbec nikam neposunul, a tak to na mé přihlášce vypadalo jako na abecedním seznamu. Neměla jsem na zahraniční studium peníze a ani má rodina mi nemohla v tomto ohledu pomoci. Jedním z výsledků internetového hledání pro heslo „stipendium Česká republika“ byla také Nadace The Kellner Family Foundation, jejíž kritéria jsem splňovala. Riskla jsem to a zažádala o grant. Doufala jsem tehdy spíše v dopomoc, nad mé očekávání mi ale zanedlouho přišel e­mail s informací o udělení plného stipendia, které mi pokryje veškeré náklady univerzitního studia.

Jaké předpoklady musí student splňovat, aby měl šanci být přijat na univerzitu ve Velké Británii?
Musí si věřit. Nesmí se bát změny, protože je to opravdu změna, jiný systém zkoušek, přednášek, studentského života. Všechno je jiné, ale tak nějak dobře jiné. Také se tam jasně ukáže, jestli je to váš sen, nebo jen vaší rodiny či přátel, protože nic vás nedonutí tak makat jako vlastní přesvědčení. Hlavní je nevzdávat se u náznaku prvních potíží a vydržet.

Když jste se dozvěděla o přidělení grantu, byla to pro vás úleva nebo na vás naopak plně dopadla tíha vašeho rozhodnutí?
Žiju život teď. Nedívám se moc dozadu a ani příliš dopředu. Jediná tíha, která na mne dopadla, byla tíha zavazadel – 20 kg do kufru, a to má být můj celý život? Z přidělení grantu jsme samozřejmě byli nadšení a rodiče určitě i trochu nervózní. Rozhodla jsem se nezjišťovat si o univerzitě víc, než je nezbytně nutné. Chtěla jsem se nechat překvapit. Nejsilnější byl pak pro mne okamžik, kdy mi student ve žlutém triku otevřel dveře mého pokoje se slovy „promiň, musím jít vyzvednout další prváky“ a mě tam nechal stát. Sedla jsem si na postel a čekala; asi jsem čekala, až mi to všechno dojde. Pak jsem si začala vybalovat a seznamovat se s okolím, ten moment trval asi dvě minuty.

Jedním z kritérií pro přidělení grantu od Nadace The Kellner Family Foundation je rozsah mimoškolní činnosti žadatele, jako je dobrovolnictví a práce ve prospěch různých komunit...
Na střední škole jsem pomáhala s organizací různých akcí, moderovala jsem je, dělala stevardku na psích výstavách, dokonce jsem připravovala matematický poštovní seminář na našem gymnáziu. Na skotských univerzitách je kultura charit velmi populární, a tak i když máte jen hodinku týdně volna a chcete ji využít k dobru, vždycky se něco najde. Starat se o děti z dětských domovů, prodávat v charitativních obchodech nebo organizovat různé věci pro univerzitu. Hodně spolupracuji s „Climate Change Project“ a v rámci toho jsem měla týdně čtyři hodiny workshopů, kde jsem učila studenty vařit lehká, levná sezónní jídla, na která nám většinu surovin dali místní farmáři. Díky tomu nám tu pak vznikla jakási obdoba českých farmářských trhů. Asi deset hodin týdně jsem dobrovolničila ve studentském antikvariátu, který se také díky mně stal místem setkávání lidí z různých zájmových klubů na naší škole.

Po roce studia v Hong Kongu se opět vracíte na svou „domovskou“ univerzitu ve skotském Aberdeenu – jak moc vás jako studentku změnila asijská zkušenost?
Poslední rok mě změnil úplně zásadně. Začalo to už šesti týdny v Tanzanii a Keni, poté jsem se přesunula do Hong Kongu a hodně jsem cestovala po Asii. Ta zkušenost je úplně k nezaplacení. Naučilo mě to vidět svět z jiné strany, teď už jakýkoliv problém umím uchopit a kouknout se na něj z různých úhlů. Naučilo mě to si více vážit těch mnoha možností, které se nám naskýtají každý den. Univerzitu už studuji ne pro titul, ale pro vědomosti. A k celému tomu roku nabitému studiem, kulturou a úžasnými zážitky jsem ještě stihla přidat tři měsíce poznávání života v Asii úplně zblízka. Domů z Hong Kongu jsem se totiž dostávala převážně stopem. Projela jsem Čínou, Mongolskem, Kyrgyzstánem, Kazachstánem, Ukrajinou i Sibiří v Rusku. Byl to nezapomenutelný zážitek, protože nejvíce mě naučili právě lidé na těch cestách. Knihy jsou skvělá věc, ale pro mě je to pořád o kontaktu s lidmi. Sama jsem zvědavá, jak po tom roce uvidím Skotsko.

Vašimi hlavními předměty jsou sociologie a mezinárodní vztahy, už jste se rozhodla, kterému z oborů dáte přednost po dokončení studia a chystáte se vrátit domů nebo zůstanete v zahraničí?
Zajímají mě tradice a pochopení jejich úlohy v životě společnosti, což úzce souvisí se sociologií, a mezinárodní vztahy se zase opírají o mezinárodní politiku, stejně jako různé mezinárodní nadace či organizace bojující za lidská práva. Chtěla bych v budoucnu pomáhat lidem, kteří nemají tolik možností jako my. Mluvím o pomoci, která ovlivní příští generace. Existují například tradice v méně vyvinutých kmenech, se kterými ne všichni souhlasí, protože jsou nebezpečné a nehumánní. Chtěla bych s těmi lidmi nějakou dobu žít, pochopit kulturní a historický význam těchto tradic a pak zapojit diplomacii do procesu jejich změny či úplného zakázání. Neříkám tím ale, že se do Čech nechci vůbec vrátit, jen myslím a doufám, že to ještě nějakou dobu potrvá. Moje nejbližší plány souvisejí s magisterským programem, který bych ráda absolvovala na Taiwanu, doučila se čínštinu, kterou mám nyní na takové volné úrovni a rozšířila svůj studijní záběr o sociální management projektů.

Jak by zněla věta o 10 slovech, kterou byste chtěla oslovit nadané studenty, jejich rodiče či pedagogy, aby se nebáli studia v zahraničí?
Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody. Najdi způsob!
 

(autor | Markéta Vojtíšková)

Zdroj | Deník, příloha Chováme se odpovědně

Další články z médií

Všechny aktuality