Od studentů: Nemocniční stáž v indickém městě Jodhpur

Poslední dva a půl roku svůj veškerý zájem směřuji k vědě, a to zejména k medicíně. Již nějakou dobu si proto pohrávám s myšlenkou stát se lékařem, a proto bych rád po ukončení studia mezinárodního programu IB na osmiletém gymnáziu Open Gate započal studium medicíny na některé z britských univerzit.

Za účelem získání praxe v oboru jsem se ve dnech 15. - 28. 7. 2012 díky finanční podpoře Nadace The Kellner Family Foundation zúčastnil dvoutýdenní dobrovolnické nemocniční stáže v nejsevernějším indickém městě Jodhpur, které je s počtem 1,2 miliónu obyvatel po Jaipuru druhé největší město v celém Rajasthanu.

Po vyřešení veškerých úředních záležitostí ohledně víza jsem se v noci na sobotu 14. července konečně vydal na Ruzyňské letiště, odkud jsem krátce po sedmé hodině ranní odletěl do Vídně, kde jsem přestupoval do jiného letadla. Odtud jsem kolem půlnoci přiletěl do hlavního městě Indie - Nového Dílí, kde jsem kvůli malé frekvenci letů do Jodhpuru musel čekat dlouhých 12 hodin. Mým největším zážitkem ze všech tří letů byl hodinový rozhovor během letu do Jodhpuru s postarším Indem, který mi vyprávěl o jeho výzkumu kosmické medicíny na rakouské University of Graz.

Po příletu jsem se spolu s dalšími 25 lidmi ubytoval v hlavním domě Gap Medics agentury, který byl ve městě znám pod názvem Jasol House.  Již druhý den, v pondělí, jsem se vydal do nemocnice Shri Ram, vzdálené asi 25 minut jízdou tzv. rikšou, což je malé tříkolové vozidlo, které se zde a v téměř celé Indii používá jako zdejší taxi. Do této nemocnice jsem následně docházel celých čtrnáct dní: první týden na oddělení všeobecné chirurgie a poté na oddělení ortopedie. Ačkoli některé ze soukromých indických nemocnic často převyšují ty nejlepší evropské, drtivá většina je v žalostném stavu.

Pro krátkou ilustraci: prostoru před nemocnicí Shri Ram dominoval shluk zaparkovaných motorek a nekonečný dav dovnitř proudících lidí. Jen pár metrů od nemocnice stála podél hlavní dvouproudové silnici početná skupinka řidičů rikš, kteří se svým nekonečným pokřikováním snažili přilákat pacienty opouštějící nemocnici. Po příchodu do nemocnice mne nejvíce zaujaly stísněné prostory, ve kterých se pacienti značně tísnili. Nejenže byl průměrný počet pacientů v celé nemocnici tak šestkrát vyšší než v průměrné nemocnici u nás, ale do dnešního dne se snažím pochopit, jak byli pacienti schopni čekat mnohdy i více jak pět hodin na lékařskou prohlídku. Já sám jsem první den téměř omdlel na dehydrataci a vydýchaný vzduch v místnosti, kde plastický chirurg převazoval useknuté prsty horní končetiny ani ne dvacetiletému mladému muži. Přesto největším překvapením byly hygienické podmínky v celé nemocnici. Zatímco dle obvyklých norem evropské nemocnice disponují nádobkami s dezinfekcí, v této nemocnici jsem nepotkal ani jednu. Při převazování obvazů po rekonstrukčních operacích se onen zmíněný plastický chirurg často ani neobtěžoval použít nový, sterilní obvaz a s dezinfekcí při jednoduchých zákrocích, jako bylo například ošetření zanícené rány, se také hlavu nedělal.

Toto však samozřejmě neplatilo při operativních zákrocích, při nichž byli neuvěřitelně zruční a bezchybní. V tomto ohledu byla má zkušenost v této nemocnice naprosto úžasná, neboť jsem měl možnost být svědkem nejrůznějších operací, jako například metodě Brunnstrom, hysterektomii, hemoroidektomii a transplantaci kůže po spáleninách způsobených elektrickým proudem. Musím také podotknout, že oba chirurgové pracující na všeobecné chirurgii nám všem byli nesmírně nápomocni a všechny postupy nám vždy ochotně vysvětlili. Jedinou překážkou, se kterou jsem se při informačních přednáškách setkal, byl často obtížně srozumitelný přízvuk doktorů, kterým ve spojení se špatnou akustikou místností mnohdy nebylo rozumět.

Nejenže jsem se značně zlepšil v mých znalostech toho, jak vypadá den lékaře a co vše je potřebné při práci chirurga, ale také jsem se mnoho dozvěděl o zdravotnickém systému v Indii a mohl ocenit, jak dobré je ve skutečnosti naše zdravotnictví. Spolu s tím jsem potkal několik mimořádných lidí nejen z Velké Británie a zažil jsem bezesporu jedny z nejlepších prázdnin v mém životě. Tímto bych rád poděkoval Nadaci The Kellner Family Foundation za její štědrou podporu, díky které jsem tuto nemocniční stáž v Indii mohl absolvovat.

Libor Mysliveček, student Open Gate